Židé, jak známo, dosahují nadprůměrně vysokého IQ, vynikají neuvěřitelným počtem Nobelových cen a jejich přirozená inteligence je přímo nutí být dobrými obchodníky a bankéři na jedné a vzdělanci, učenci, intelektuály a vynálezci, ale i význačnými a geniálními spisovateli, hudebními skladateli či třeba politiky na druhé straně.

Židovská krev v sobě zkrátka nese zakódován úspěch, bystrost, pronikavý důvtip, moudrost shromážděnou za tisíce let trvání židovského národa, předvídavost, zkrátka vše to, čeho se pronárodům v tak požehnané míře nedostává. JHVH svému vyvolenému lidu žehná a ten, kdo požehná na oplátku jeho lidu, bude od něho sám požehnaný, říká Starý zákon.

Proto jsem uvítal zprávu o tom, že hradní zahraniční politiku bude formovat kariérní diplomat Hynek Kmoníček. Jako představitel židovské menšiny dodá Kanceláři prezidenta republiky potřebný drajv, který by Čech nikdy obstarat nemohl. A není to jistě jen můj dojem (že jde o moudrého člověka, jak napovídá už jeho rabínská hlava) - že je schopný diplomat, potvrzují totiž podle médií i jeho kolegové z ministerstva zahraničí, kde dříve pracoval. Dokonce to uznávají i ti, kteří stojí politicky na opačných pozicích, než on.

Potřebný drajv tak dostane nejen Kancelář prezidenta, ale i zahraniční politika naší země jako taková. Kmoníček totiž není pravdoláskař, jako jsou ti, kteří ovládají českou diplomacii na úrovni vlády. Můžeme tak očekávat rivalitu, vzájemné soupeření Hradu a Strakovky / Černínského paláce, jak jsme to už znali za předchozího prezidenta.

Bude to jistě plodné soupeření, jak plodné může jen být, když se dva předhánějí - a ještě plodnější, když spolu soupeří přímo příslušníci téhož vyvoleného kmene. Není totiž žádným tajemstvím, že i na ministerstvu zahraničních věcí, které formuje oficiální zahraniční politiku země (zde z havlistických pozic), je židovská menšina rovněž silně zastoupena. Pod ministrem zahraničí, který je sám skalním sionistou, pracuje mnoho výtečných vzdělaných a úspěšných diplomatů židovského původu (proto je také zahraniční politika České republiky tak silně proizraelská, jako žádné jiné země na světě, snad jen vyjma Spojených států amerických).

Budeme tak svědky zajímavé součinnosti - ve vztahu k Izraeli bude Hrad a Černín souznět, ve vztahu k jiným tématům zahraniční politiky bude zřejmě docházet k třenicím, které jsou ale vždy nakonec prospěšné.

Je to do jisté míry paradox, že oba rivalové z prezidentské volby - Miloš Zeman a Karel Schwarzenberg - mají silně proizraelské cítění. V tomto ohledu mezi nimi není rozdílu. Že bude Izrael vítězem českých prezidentských voleb, ať vyhraje ten, nebo onen, už před časem správně postřehl (a na svém blogu napsal) předseda národních socialistů Jiří Paroubek.

Dalo se tak očekávat (a Kmoníčkovým jmenováním bylo potvrzeno), že zahraniční politika Hradu, která byla za prezidentování Václava Klause v otázce Blízkého východu spíše neutrální (byť i Ladislav Mravec, který za Klause šéfoval zahraničnímu odboru KPR, měl k Izraeli blízko, což ale zároveň nikdy nepřesáhlo jisté diplomatické meze, takže Václav Klaus klidně odmítl návštěvu Izraele, když měl pocit, že tam není bezpečno, stejně jako pozdvihoval obočí nad příliš proizraelskou politikou současné vlády), se tak nyní přiblíží politice Nečasova, či spíše Schwarzenbergova kabinetu.

Ve všech ostatních aspektech s ní ale bude soupeřit, jak jen spolu mohou soupeřit představitelé tradiční stranické politiky (ČSSD) a představitelé politiky nepolitické (TOP 09).

A v tom právě vidím ono požehnání. Příslušníci vyvoleného národa budou formulovat českou zahraniční politiku jak z Černínu, tak z Hradu - a budou si vzájemně zdravě konkurovat.

Protože jsou politicky na protichůdných stranách, neobejde se to bez špičkování, bude v tom jisté tříbení (ale vytříbené tříbení, takové moudré a vtipné, asi jako když se špičkují Kohn s Roubíčkem v oduševnělých židovských anekdotách). Zkrátka pluralita, pestrost, konkurence. Vzájemné názorové obohacování, zušlechťování, propracovávání zahraničněpolitických tezí... takže výsledná zahraniční politika bude zdravě vyvážená, ne nudně monotónní.

Protože jsou ale zároveň všichni členem jednoho rodinného klanu, nikdy toto soupeření nepřesáhne únosnou mez, která by už byla pro naši zemi (či jejich eretz) nepříznivá. Vůči Izraeli vždy najdeme společnou řeč, pluralitu na chvíli vystřídá jednota, vzájemné pochopení a součinnost, konsenzus. Táhnutí za jeden provaz. Česká republika bude i nadále největším přítelem jediné demokracie na Blízkém východě.

Není to krásné? Můžeme být spokojení. Česká zahraniční politika je v rukou profesionálů, v rukou vzdělaných, moudrých rabínů, jejichž vzájemný - až talmudisticky pojatý - dialog povede k obrušování, cizelování a potřebnému vyvážení naší diplomacie.

Jak to říkal Kuras? Nebýt Golema, kde bychom dnes byli...