Za prvé, Lotyšsko by mělo být první novou členskou zemí eurozóny, jež vstupuje do společného měnového prostředí při platnosti nových pravidel (zavedení Evropského stabilizačního mechanismu, povinnost dodržovat koordinační nástroje hospodářské politiky v rámci Six-pack a Two-pack, fiskální kompakt, bankovní unii apod.), čímž vlastně vstupuje do "jiné" eurozóny, než jakýkoliv z jeho předchůdců.

Za druhé, Lotyšsko muselo projít de facto daleko ostřejším vstupním testem. Sice i pro něj platí "pouze" maastrichtská kritéria, ale jejich vyhodnocování a interpretace zřejmě byly podstatně reálně přísnější a obezřetnější, než kdykoliv předtím.

Za třetí, Lotyšsko je důkazem, že i přes lekci, kterou eurozóna v krizi utrpěla, je o vstup do ní zájem a že některým členům nabízí výhody, kvůli kterým jsou ochotni a připraveni do euro-zóny vstoupit.

Za čtvrté, podle původních úmyslů a představ již mělo Lotyšsko v euro-zóně pět let být; díky poznání, že nebude schopno splnit inflační kritérium a jeho dlouhodobější udržitelnost, samo svoji snahu v roce 2007 vzdalo, resp. odložilo - poté, co krátce předtím nebyla dosud zatím jako jediná země "přistoupena" do euro-zóny Litva. Onen odklad však nebylo alibi, leč objektivní nutnost. Sympatické je, že při první možné příležitosti se Lotyšsko úspěšně postaralo o reparát, čímž naplnilo svoji členskou povinnost.

Zdá se, že jedinou - a zřejmě snadno překonatelnou - překážkou zbývá pro Lotyšsko patrně spíše formální posvěcení Radou EU (ECOFIN) a Evropskou radou. Nezbývá, než držet Lotyšsku palce a ocenit jeho odvahu, statečnost i připravenost.

Petr Zahradník