Válečná past, ve které zřejmě USA – a s ním kus světa od Japonska, Číny a Indie až po celý Západ – uvízly, se jmenuje Hormuzský průliv. Americké a izraelské nálety na íránské cíle trvají, ale Írán na ně efektivně odpovídá bombardováním ropných rafinérií i blokádou ropných tankerů, kterým neumožňuje proplout Hormuzskou úžinou. Je to účinná taktika. Panika a strach v Evropě i Americe, které íránská blokáda způsobuje, stačí k tomu, aby Teherán mohl ústy svých vůdců sebevědomě prohlašovat: „Rozhodnutí o dalším vývoji bude přijato v Teheránu, ne ve Washingtonu nebo Tel Avivu“.

Uvolnit Hormuzský průliv je pro Američany strategickým úkolem dneška. Už jím není změna íránského režimu, už se téměř nemluví o zničení íránského jaderného programu. Kdo dnes ovládá Hormuz, určuje dynamiku vývoje a rozhoduje o výsledku války. Bez rychlého vyklouznutí z „hormuzské pasti“ nebude Trump moci ohlásit vítězství.

Uzavření strategického průlivu způsobuje v západních metropolích strach z prudkého růstu cen ropy. Obávejme se ale důsledků vážnějších. Historický příklad tu máme: ropný šok způsobený válkou Jom Kippur v roce 1973 by byl sice vážnou ale fakticky jen dílčí hospodářskou epizodou, kdyby se jeho důsledky nezřetězily v hluboké a rozsáhlé politické a společenské změny v celé západní společnosti. Íránci, navzdory neustálému Trumpovu ujišťování, „že už byl Írán téměř zničen“, si tuto lekci patrně uvědomují a obratně proto udeřili na nejcitlivější strunu západních obav. Neochota a odpor západních spojenců připojit se k Trumpově výzvě pomoci Američanům prolomit blokádu Hormuzu a zajistit bezpečný transfer ropy mimo Perský záliv, jsou tomu důkazem. Merz, Meloniová ani Macron nechtějí ve svých zemích nést politické důsledky za akci, o které nerozhodovali a na jejímž plánování se nepodíleli. Je proto pochopitelné, že nechtějí sdílet s Američany ohromná rizika hormuzské operace, která je výhradně důsledkem izraelsko – americké války s Íránem.
Souběžně s neradostnými zprávami z Blízkého východu se dozvídáme, že Ukrajina ústy prezidenta Zelenského nabízí arabským státům prodej vlastní vojenské techniky a služby svých nejlepších dronových operátorů. To je po létech propagandy o válce na Ukrajině novinkou. Už tyto zbraně a tito muži nejsou na východě Ukrajiny v konfliktu s Ruskem potřeba? Ukrajincům se daří Rusy ze svého území vytlačovat a Kyjev si proto může dovolit vyvážet zbraně a nabízet své vojáky? Co se tam doopravdy děje? Jak tomu všemu máme rozumět, že ne už mezi řádky ale otevřeně se dozvídáme, že se z Ukrajiny stává světový vývozce některých zbraní i vojenských instruktorů? Lze se při tom nevyhnout vtíravým otázkám, kdože to všechno Ukrajině zaplatil a ochotně platí dál?

Otřesy na Blízkém východě, které se zjevně stávají problémy světovými, i ukrajinsko-ruská válka, přestože v posledních třech týdnech íránskou válkou vytlačena na okraj zájmu (ale nepodceňujme!), by nás i českou politiku měly postavit před nezbytný úkol: máme v této neklidné době ještě nějaké národní zájmy? A máme-li je, jaké jsou?

Zdá se to sice jako téměř nepatřičná a kacířská otázka, opak je ovšem pravdou. Právě nyní je zásadní a pro budoucnost České republiky v mnoha ohledech i určující, si zopakovat, co by mělo být naším hlavním národním zájmem. Není třeba hledat nové definice, stačí připomenout si ten základní národní zájem, vložený po roce 1918 do vínku nové Československé republice: starat se o samostatnost a demokratické uspořádání naší republiky. A toho nelze dosáhnout jinak, než zřetelně a sebevědomě hájit před velmocemi kolem nás (bez rozdílu světových stran) neměnnou pozici, že samostatnost a svoboda České republiky jsou našimi vitálními zájmy a války na Blízkém východě a Ukrajině je svými důsledky ohrožují.

Vím, řeknete, to se snadno řekne, ale hůř udělá. Pravda, ale my dnes přece neznáme, ani znát nemůžeme, detaily, přes které – doufejme – povede cesta k nadějné budoucnosti. My si před sebou potřebujeme ujasnit „jen“ cíl, maják, ke kterému jít. Cestu už si najdeme.

To v neklidné a bouřlivé době stačí.