Šaráda se tehdy točila kolem obskurní postavy europoslance Miroslava Pocheho, coby neúspěšného kandidáta na zmíněný post. Teď je v optice prezidentovy nevole samotný ministr. Vyřadil ze seznamu důležitosti pro nás stát několik ambasád, mezi nimiž jsou například Maďarsko a Itálie. Což Miloše Zemana maličko zvedlo ze židle a onálepkoval Tomáše Petříčka za neschopného vykonávat tuto důležitou vládní funkci. S dodatkem omluvy pro Viktora Orbána, maďarského premiéra.

Důležitost těchto zemí v Evropské unii či Visegrádské čtyřce je sice nesporná, tím více, když se Česko přiklání k jejich odmítavému postoji ohledně násilného vnucování migrační politiky samotnou unií. Je zároveň pravda, že ministerstvo zahraničí by mělo pochodovat v jednom názorovém šiku s vládou, zrovna tak i prezident. Ne vždy tomu tak ale je, kdy právě Miloš Zeman s vládní rétorikou někdy nesouzní. Není pochyb, že mu to ministerstvo zahraničí nikdy nevytklo, přitom by zhusta mělo. Protože nelze navenek jednat jinak, než vláda. Solitérství je ale prezidentovi vlastní a co je smutnější, vláda si na to svým způsobem, bohužel, zvykla. Miloš Zeman tak aspoň dostává Petříčkovým rozhodnutím malou lekci – tak to vypadá, když každý hovoří a jedná jinak. Svět se třeba dobře baví, ale je to pak tristní divadlo, lhostejno, jak se herec jmenuje.

Nicméně netřeba Tomáši Petříčkovi vytýkat, že se jako ministr pokusil o své vlastní rozhodování. Toho si, vzhledem k jeho mládí a (ne)zkušenostem v jemných nuancích politiky, přece vybral do funkce jak premiér Babiš, tak i prezident. Samosebou že na doporučení koaličního vládního partnera ČSSD. Ono ani nebylo moc na výběr – nemilovaný Miroslav Poche musel z kandidatury odstoupit, a drápkem se uchytil jako Petříčkův poradce. Zda mu Poche radil v dotyčném škrtání na seznamu důležitosti ambasád, je otázka. Nabízí se odpověd, že možná ano. Pro sankční karabáč na maďarská záda přece hlasoval v Evropském parlamentu. Tak pryč s ním i z pořadí českých priorit.

Každopádně se opět připomnělo staré zranění české politiky – personální chudoba napříč politickými stranami. Dříve nebo později se odráží v politice samé. Kámoši v zákulisí a rozdávání pašalíků nikam nevede. Svět si o Česku pak jenom řekne – je to malá země s velkou legrací. Ani tu pandu z Číny nevylomila.