Mohu namítnout, že vysoký bezpečnostní statut má řada zemí, které v NATO nejsou: Švýcarsko, Švédsko, Finsko, ale to přikyvovači stejně neuznají. Za nejdůležitější ustanovení Severoatlantické smlouvy je považován článek č. 5. Mnozí horliví stoupenci Aliance jej doslova vzývají. Připomeňme, že říká: ozbrojený útok proti jedné zemi nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem. Navíc tento článek říká, že každá z členských zemí NATO pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným, tím, že neprodleně podnikne sama a v součinnosti s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly.

   

Jenomže dnes se zdá, že k článku č. 5 nám přibyl ještě jeden další, i když nepsaný článek – je to článek č. 35. To je číslo moderního amerického bojového nadzvukového letounu nejnovější generace. Je to letoun velmi moderní a bojeschopný. Je také velice drahý, a tak si jej mohou pořídit pouze ty země, které mají opravdu hodně dolarů. Jednou z nich se stalo Turecko, dlouholetý člen NATO. Jednání už byla ve velmi pokročilém stadiu, ale nastal zádrhel. Turecko si zároveň s tím chtělo pořídit zbraňový systém S – 400. Jenomže nastal jeden velký problém: jedná se o zbraně ruské výroby. A tak z Washingtonu zaznělo kategorické buď a nebo. A tak se zrodil ten nový článek Severoatlantické smlouvy.

  

   

A kde jsou tyto systémy rozmístěny? Je to především moskevská oblast, dále  Kaliningrad, Krym a také Sýrie. Všechny tyto systémy mají jednoznačně obranné poslání, jejich posláním je narušovat vzdušné operace nepřátelských vojsk usilujících o ničení protiinvazních systémů. Mohou ničit vzdušné cíle na přístupech k RF nad územím čtyř nových členských zemí NATO, jimiž jsou Polsko a tři pobaltské státy. Nemohou ničit žádné cíle nad územím starých členských zemí NATO. Pokud jde o USA, nemohou ani zdaleka ničit žádné cíle nad jejich územím, hrozbu představují nanejvýš pro americké letouny letící nad územím čtyř nových států a směřující dále na východ.