Zdravotnický personál v nemocnicích kvapem opouší tohle po čertech nevděčné a hlavně nedoceněné povolání. Ne jinak na stejnou problematiku nahlíží i ten český. Jak vypadá běžný pracovní den zdravotní sestry? Vlídný úsměv působí na pacienta stejně blahodárně jako životodárný lék. To říkal jakýsi lékař z druhé řady televizního seriálu Nemocnice na kraji města. Jenomže to ještě netušil, že úsměv sestrám silně povadne po zjištění, že místo obvyklých patnácti pacientů musí například na interně za den obsloužit dvojnásobný počet. A to už se jeden nezastaví. Sestra přitom dohlíží i na tu kterou medikaci a za chybu se platí i životem.

Za nedostatečné personální pokrytí interny pak sestry mnohdy platí i spoustou přesčasových hodin. Lékaři zrovna tak, pokud v nemocnici někteří už rovnou nebydlí. Shrnuto a podtrženo – nejsou lidi. To by asi guru českých scénáristů Jaroslav Dietl ve svých představách podobné strasti jen stěží vylovil. Protože střední zdravotnické školy svého času do systému dodávaly dostatek odborných posil. Aby byly ještě odbornější, změnil se systém novodobého vzdělávání. Teď musí mít zdravotní sestra vysokoškolský titul. Jinak takříkajíc zametá nemocniční chodbu a pracuje pouze na pozici zdravotní asistent. A samozřejmě pod odborným dozorem. Všeobecnou sestrou je totiž možné se stát až po dalším tříletém studiu na vysoké nebo vyšší odborné škole. Existuje také navazující magisterské vzdělání v oboru. Dosáhne-li jedinec na tuto metu, pak se mu po sedmiletém studiu zrovna nechce sahat na kliku dveří v českých nemocnicích. Za nimi se totiž dozví, že bude pracovat zhruba za šestnáct tisíc čistého. Po ubezpečení, že skutečně netrpí poruchou sluchu, následuje blesková otočka směrem Německo. Tschechich personal, gut personal, říkají tam s patřičným ohodnocením k tomu.

Politici minulých vlád, ministry zdravotnictví nevyjímaje, nesčíslněkrát hovořili o tomto „velmi zjednodušeném obrazu“. V podstatě měli a mají pravdu – takto jednoduše to nedoceněný zdravotnický personál vidí a jinak to vidět nebude. Složitost problému je v politicích samých – zjednodušit systém vzdělávání a nastavit jiná kritéria odměňování. Protože občasná kouzla s přidáváním na platech podstatu problému a exodu lidí ze zdravotnictví příliš neřeší. Aspoň že novelu, která by měla upravit vzdělávání sester, ministerstvo zdravotnictví už připravuje. Jedna z možností by byla zkrátit studium o dva roky - tedy ze sedmi na pět let. K získání odbornosti by praktickým sestrám pak stačila maturita na střední zdravotnické škole a roční výuka zaměřená na praxi.

Dojemná byla i rada ministra financí Andreje Babiše – ten ministrovi Němečkovi doporučil, aby ve svém rezortu spíše hledal rezervy, než se dožadovat dalšího navyšování rozpočtu. Pak prý bude dostatek peněz i na platy sester. Kde nic není, ani Babiš nebere, dalo by se pokřivit známé úsloví. A ministr Němeček se to strážci státní kasy snaží dokazovat. Zatím neúspěšně. Snad si ani netroufl mu naznačit, že státní správa za vládnutí vicepremiéra nabobtnala a nějakou tu tisícovku navíc. Kéž by se tak personálně dařilo i nemocnicím. Není ani podstatné vyjmenovávat nemocnice v tom kterém kraji, kde chybí i více jak sto sester. Podstatné je zmínit, že současná situce chtě nechtě a při nejlepší vůli může vést k pochybení. Tragické následky jsou toho jen důsledkem, ale u soudu to argumentačně pochopitelně neobstojí. Zemřel totiž člověk a nemusel. Selhal zdravotnický personál, unavený stresem a beznadějí. Vysvětlujte to ale rodině nebožtíka. Až sem by právě politici ve svých kuloárech měli dohlédnout. Protože jednou, a platí to bez rozdílu pro každého, budeme na zdravotníky zcela odkázáni. Tu s lepší či horší péčí. I tak jedno, protože nikdo s určitostí neví, co se děje v jeho těle a nemoc si vybere svou daň jak na vrzající železné posteli, tak na lůžku s nebesy. Tudíž by hlavy pomazané měli vzít rozum nejen do hrsti, ale odpovídajícím způsobem ho uvést i do praxe. Oni sami by pak ve chvíli akutní potřeby mohli slyšet, že nejsou sestry ani bratři, tak nechť to zkusí nějak přežít.