Ve veřejném prostoru se rojí se svými požadavky a nároky advokáti, kteří bez peněz asi ani nevstanou z postele a bez zálohy svému klientovi neporadí a nepomůžou (třeba zde).

Jsem v advokacii od roku 1987, a od té doby jsem stovkám klientů pomohla zadarmo nebo za odměnu naprosto symbolickou. A zdaleka v tom nejsem výjimkou. Dobře vím, že spousta advokátů (například členů Unie rodinných advokátů, nebo Unie obhájců) takto ochotně advokacii vykonává dosud. Stejně postupují i psychologové, terapeuti a pomáhající profese vůbec. Jak jsem si čerstvě ověřila u přátel, krizovou intervenci poskytujeme bezplatně skoro vždycky, protože je to prostě potřeba. Tuhle práci jsme si vybrali kdysi dávno právě proto, abychom pomáhali svým klientům. Ano, je to v určitém ohledu práce jako každá jiná a jako taková má i své náklady. A jistě, každý advokát musí platit složenky, výdaje své kanceláře a z něčeho slušně žít, ale odměna by pro něj měla být až druhotná, nebo aspoň ne jedinou motivací. Prvotním je klientův zájem, jeho akutní potřeba a advokátovo odhodlání pomoci v nouzi klientovi (nebo pacientovi – jak mi celý život ukazovali rodiče – lékaři).

Jestli to někteří advokáti mají jinak, aspoň by se tím měli přestat chlubit.