Z přehledu MPSV vyplývá, že boom čerpání „dotací“ na mzdy v rámci české obdoby kurzarbeitu již skončil. I když tyto programy mají fungovat ještě další dva měsíce, od dubna se čerpání peněz postupně snižuje. Z rekordních 7,3 mld. korun až na červencových 632 milionů. Pro úplnost je třeba dodat, že červencová data ještě nemusí být úplná, nicméně žádné velké překvapení se v tomto směru asi čekat nedá. Zapomenout nelze ani na Antivirus C, v rámci kterého je firmám odpouštěno pojistné. Zveřejněné statistiky – prozatím jen červnové – uvádějí částku 4,1 mld. korun. Dohromady tedy jde o 21,4 mld. korun, které stát vyplatil nebo nezískal do veřejných rozpočtů.

Zatímco Antivir má před sebou ještě dva měsíce, začíná se rýsovat skutečný kurzarbeit, který by měl vypadat diametrálně odlišně. Základním rozdílem je fakt, že tentokrát by peníze získávali za předem daných podmínek přímo postižení zaměstnanci a nikoliv firmy, a to až po dobu devíti měsíců. Základním předpokladem však je, aby tito pracovníci pracovali minimálně dva dny v týdnu, aby pak by mohli postupně dostávat 70 % a nakonec 60 % svého výdělku (v případě rekvalifikace dokonce 80 %), maximálně však 1,5násobek mzdy. Program by mohla odstartovat vláda v případě, že by prudce vzrostla nezaměstnanost nebo při jiné mimořádné situaci.

Je nepochybně dobré, že se do českého právního rámce dostane standardnější nástroj podpory firem, který má předem jasná pravidla včetně délky trvání, nicméně na druhou stranu je evidentní, že ani takové řešení nemusí v krajních situacích stačit. Už samotná podmínka odpracovaných dnů pro každého jednotlivého zaměstnance může být v situaci karantény, živelné pohromy nebo kyberútoku docela tvrdá. Už před několik málo měsíci se totiž ukázalo, jak „málo“ stačí, aby celé obory ekonomiky přišly téměř ze dne na den třeba o 90 % měsíčních tržeb. Firmy, které budou chtít v takové situaci udržet zaměstnance, jim tak budou muset najít alespoň na dva dny v týdnu nějakou práci a samozřejmě za tuto práci i platit mzdy. I když jde možná jen o snahu vyhnout se prodlužování agónie neperspektivních firem, nezbývá než doufat, že realita tyto krajní meze neotestuje.