První názor: Nebude konkurence, potraviny budou drahé.
Druhý názor: Je třeba posílit domácí produkci a zvýšit soběstačnost v základních potravinách.

Samozřejmě, že nebude konkurence, pokud se do potravinářských řetězců dostane jen několik vyvolených firem, které tam už stejně dodávají. Konkurovat sám sobě prostě nejde. Je nutné spolupracovat s dalšími dodavateli.

Zvětšení prodejní plochy pro stávající domácí dodavatele může ovlivnit skladbu jejich zemědělské výroby, ale stále to budou ti stejní, proto je třeba i z tohoto důvodu, rozšířit počet dodavatelů.

Pokud má být cílem tohoto zákona skutečně  navýšení produkce našich potravin na trhu a vytvoření potravinové rezervy, pak je zde nevyužita skupina, které se říkalo „kovozemědělci“,kteří si pěstují pro sebe, svou rodinu a přátele. Tito, někde zaměstnaní lidé, mající pěstitelství a chovatelství spíš jako užitečnou zálibu nebo koníčka, jsou možná v tomto směru největší zálohou a rezervou. V případě že nebudou omezováni a buzerováni za prodej svých přebytků, začnou mnozí obdělávat i dnes pronajímaná pole velkým firmám, které tam vysazují třeba řepku. Vydělané peníze použijí na nákup malotraktoru, stádečka koz nebo vysadí pár stromů.

Dnes nemají zájem rozšířit svou produkci a nabídnout ji širší veřejnosti z obavy, že při současném stavu a množství zákonů by se jich  našlo pár, které by prodejem králíka, slepice nebo vajíčka porušili.  Nebudou zkoumat desítky zákonů, aby prodali pár slepic. Zbavme tyto lidi strachu z nebezpečí,  že stále hrozí porušení nějakého zákona, nebo nařízení. Oni nepotřebují od státu dotace. Ať jim dá jednoduchá ale opravdu jednoduchá pravidla a pokoj. Jejich prodej je o důvěře a zkušenosti. Jejich zákazníci si mohou prohlédnout slepice na dvoře a králíky v králíkárně a poznají i bez měření králíkárny, jaký je chovatel člověk a jak se ke zvířatům chová. Tyto malé obchodní vztahy přerůstají do zlepšení vztahů lidských.

„Kovozemědělci“nebudou nikdy partnery obchodních řetězců ale vždy jen nás.