Svátek má: Prokop

Komentáře

Bohuslav Svoboda

poslanec PČR (ODS)

Praha zakonzervovaná?

Nedávné bouřlivé diskuse o demolici domu na Václavském náměstí a novém projektu na konci Revoluční ulice ukazují, jak velmi živé je téma ochrany památkových hodnot a nové architektury v Praze.


Jak protichůdné názory občané zastávají a jak nesnadné je v Praze prosazování nových staveb. Řada zjednodušených argumentů diskutérů mě doslova přinutila k širšímu zamyšlení nad obecnějším problémem „ochrany starého“ a „vytváření nového“ v hlavním městě.

O Praze se hovoří jako o unikátním, úchvatném historickém městě, její střed je památkou UNESCO, což je pro nás velký závazek. Jak velký je, můžeme vyjádřit mnoha slovy o zodpovědnosti za kulturní dědictví minulosti. Hodně vypovídá ale také sušší řeč čísel: památkově chráněná území zahrnují podstatnou část Prahy. Historický střed je památkovou rezervaci UNESCO, okolní čtvrti (Vinohrady, Žižkov, Karlín, Smíchov a další) jsou památkovými zónami. Většina města v uliční síti tak, jak se vyvinula do 2. světové války, je pod památkovou ochranou. Tento stav nemá ve světovém měřítku obdobu. Právě instituce památkové péče umožňuje dobře opravovat historické stavby a garantuje předání odkazu architektonického dědictví minulosti, zachování genia loci celých čtvrtí. Památková ochrana vyžaduje podrobné posuzování všech navrhovaných projektů, kdy jde skoro o šest tisíc správních řízení ročně. To je několikanásobně více než v jiných krajích. Nejsem architekt ani památkář, a tak mohu posoudit úspěchy památkové péče jistě jen omezeným, laickým pohledem. Můj základní pocit je dobrý, v ochraně města jsme od listopadu 1989 docela úspěšní. Řekl bych, že postupně a nenápadně bylo vykonáno impozantní dílo obnovy komunismem zchátralého města. Proto si památkové péče a památkářů vážím. Chráněná území si uchovala svou urbanistickou strukturu. Úspěšná je obnova fasád, obnovené interiéry staveb mě při mnoha příležitostech nadchly. Nepochybuji o tom, že ne vše se podařilo, podrobné zhodnocení odborníky by bylo jistě pestřejší.

Byl bych ale rád, kdyby se za čas o Praze hovořilo také jako o městě současné architektury. Kdyby se Praha dostala do širšího povědomí jako dynamické město a místo kulturního setkávání, kde vynikající architektura neskončila kdysi v historické době, z jejíchž dědictví město jen žije a nic nového nepřidává. Přál bych si, kdybychom byli při vytváření nového podobně úspěšní jako při ochraně starého. Myslím si, že toto se bohužel dosud příliš nedaří.

Otázka, proč tomu tak je, nemá jednoduchou odpověď. Hlavní důvod vidím v dosavadní absenci cílevědomého úsilí městské politické reprezentace, architektů, investorů, urbanistů a kulturní veřejnosti. Brání nám také velký konzervatismus, zbytnělá obava před změnami. Po zkušenostech komunistické éry si pamatujeme, jak špatné stavby na důležitých místech mohou město poškodit a rozbít jeho po staletí budovanou architektonickou tkáň. Riziko při vytváření nového, ale vždy existovalo a bude existovat. Je třeba s ním počítat, ale nelze se mu vyhnout. V případě nových staveb, současné kreativity, kdy se hodnoty teprve rodí a jsou nejisté a třeba i riskantní, strach či negativní pohled nestačí. Nemyslím, že by se skrze obavy mohlo město k nějakým nadprůměrným metám dopracovat. Sám o sobě nestačí ani úzký pohled památkové péče, protože budoucnost nelze z minulosti vyvodit. Společenská diskuse by měla být širší.

Kultivovaná diskuse k novým pražským projektům mi chybí. Když se objeví návrh nové stavby, většinou se neděje nic. Jen mediálně známí ochránci památek spustí kampaň, při které se občas neubráníte pocitu, že architektura je zločin a investor či developer třídní nepřítel. Vane na mě z toho mrazivý dech ideologie stranického sekretariátu. Nemohu se zbavit pocitu, že se část občanských aktivit v poslední době mění z nezávislých a důstojných kulturních institucí na cenzory současné kreativity. A to pro Prahu a její novou architekturu není dobré.

Kdybychom se snad kohokoliv zeptali, zda chce perfektně obnovené památky a zároveň i krásné kvalitní nové stavby, odpověděl by asi, ano. Splnit oboje však není snadné. Památková ochrana výrazně ovlivňuje a limituje rozvoj a budoucí podobu všech památkově chráněných území. Nová díla dnes vznikají na jakémsi zbytkovém prostoru, v prolukách po bombardování z druhé světové války anebo na místě nehodnotných domů. Pokud prohlásíme, že každý zde stojící dům je hodnotný a nenahraditelný, nebude to asi příliš objektivní tvrzení. A kdybychom prohlásili: již žádné demolice, nikdy ani jediný dům z těch skoro dvaceti tisíc, co jich je podle odhadu v památkově chráněných územích, už nesmí zaniknout, tak bychom v těchto územích už nic nepostavili. To je přehnaná a absurdní představa. Mezi těmi skoro dvaceti tisíci stavbami jistě najdeme některé, které mohou být, po pečlivém uvážení, nahrazeny...

Slovo demolice zní brutálně, kulturní veřejnost je neslyší ráda a já tento její názor pozorně vnímám. Označuje ale jen skutečnost, že se odstraňuje nějaký současný dům a na jeho místě vznikne nové dílo. Abychom však byli spravedliví a věcní, památková ochrana hlavního města je přísná a demolic v centrální části Prahy bylo za posledních dvacet let opravdu velmi málo. Ještě jsme ani nezaplnili všechny proluky po bombardování z jara roku 1945. Demolice jsou výjimečné a měly by zůstat výjimečné. Slovo demolice ale zároveň pro mě není žádné tabu.

Nakonec se vracím ke dvěma případům demolic a nových staveb, které mě inspirovaly k napsání tohoto textu, tedy k domu na Václavském náměstí a v Revoluční ulici. Nechci předjímat stanoviska odpovědných institucí a být kritikem architektury, cítím však, že bych k oběma případům měl vyslovit svůj názor... Myslím, že mezi oběma projekty je rozdíl. V případě Revoluční jsou holé štítové zdi s reklamami, které zde zůstaly trčet po účelové válečné demolici, letitým bolavým problémem poškozeného urbanismu městského centra. Řešily jej soutěže i různé studentské úkoly. Pokud vím, tak s odstraněním památkově znehodnoceného domu, který zde stojí, souhlasila i Vědecká rada generální ředitelky Národního památkového ústavu a velká část památkových autorit. Navíc investor uspořádal vyzvanou soutěž pro architekty a bylo vybráno invenční dílo od renomovaného architektonického týmu.

V případě Václavského náměstí je situace poněkud jiná. Já ji alespoň, tak vidím. Za zachování domu, který by měl být zbourán, se zasazuje velká část odborné veřejnosti a občané. O původní stavbě se hovoří jako o objektu evropského významu, nicméně donedávna se o něm nehovořilo vůbec. Bohužel na druhé straně musím konstatovat, že standardní objekt nenahrazujeme ničím unikátním, ale pouze jen další unifikovanou stavbou, která by jako z oka vypadla dalším tisíce stavbám, které po Praze, již stojí. Zároveň investor neuspořádal žádnou soutěž, které by na Václavském náměstí přispěla ke zvýšení atraktivity veřejného prostoru. Přispěje pouze k jedinému a to k další unylosti Václavského náměstí. Takže, první projekt jednoznačně podporuji, považuji jej za pozitivní vyřešení městského problému, druhému, daleko spornějšímu projektu budu i nadále věnovat pozornost a sledovat oboustrannou hospodskou diskusi na klasické téma „my a voni“.

Na závěr mi nezbývá než vyslovit přání, abychom byli schopni v rozlehlé památkově chráněné Praze nalézat s otevřenou myslí místa pro novou, ale kvalitní architekturu, která se snaží vybočovat ze standartních kolejí a vést o ní kultivovanou diskusi bez záští a předsudků.

Bohuslav Svoboda