Nevím, zda výhled na Prahu, nebo magická síla míst pravděpodobně obojí, nutně mění psychiku těchto úředníků. Také lid, který vnímá tento symbol státnosti, má sklon vidět v úředníkovi panovníka. Lány byly možná řešením těchto nebezpečí. Prostředí, ve kterém žijeme, každého z nás nějak ovlivní a mění. 

Hrad je skvělé místo pro pokušení v tom smyslu – tohle všechno ti dám, když se mi budeš klanět. Zde se těžko odolává představě být povznesen mezi vyvolené. Je tam snadné podlehnout iluzi o vlastní dokonalosti a zástupům v podhradí je snadnější namluvit, že tam sídlí ten pravý.  S trpkým úsměvem pozoruji, jak kdysi programově revoluční komunista se přes svou novou roli demokrata stylizuje až do vůdce národa s vlastní představou o výkladu ústavy a svých pravomocí. Jak jinak chápat chování, kdy prezident vyřkne svou stížnost na domnělou urážku a bez toho, aby dal někomu možnost se na cokoliv ptát, odjede na neupřesněné kratochvíle do ciziny. 

Ano, jeho kontakty s národy Evropy jsou mu radostí stejně jako se školáky, se sportovci na ledu, ve sněhu i v horách. V létě si zas jistě něco zajímavého vyloví z nějakého jezera. Média ho nezištně milují a hradní kulisy jim pomáhají s vytvořením dokonalého hrdiny a panovníka. 

Starověké Řecko mělo pro zachování demokracie střepinový soud. Všichni hlasováním poslali každého, kdo se stal svou popularitou demokracii nebezpečný a to bez ohledu na jeho zásluhy, na deset roků do vyhnanství. Řekové si už cca 500 roků př.n.l. uvědomovali nebezpečí plynoucí z popularity pro demokracii. To se ovšem té naší netýká! Nebo snad ano?