Každý den je pozorujeme, hlavně ve velkých městech. Každý den je na svých cestách potkáváme, a přece se nikdo z nich nepropadá hanbou, neomlouvá se, ani si rituálně neposypává hlavu popelem. Neslušné zírání v tramvaji je rozčílí do bezvědomí, aniž by pochopili, že se sami zcela běžně dopouštějí trestuhodného protiprávního jednání. Kdyby byli chytří, jistě by jim někdo napověděl. Ale on je ani nikdo nekopne, a skoro nikdo ani neupozorní, takže dál žijí v nevědomí, co činí.

Další výtečníci předjíždějí na dálnici zásadně vpravo anebo auto před sebou vytrubují a problikávají. Někteří ani nedokážou zapnout světla v autě, jiní zase parkují v protisměru nebo na zákazech zastavení, na stáních vyhražených pro invalidy, na chodníku, na žlutých pruzích nebo na soukromých trávnících. Další výtečníci na dopravu rezignovali, ale prozměnu zase přes plot očesávají plody v cizích zahradách nebo kradou před domem připravený stavební materiál. A ještě další zase odkládají vybité koloběžky na chodníky a komplikují tím cestu chodcům. Městští nedotknutelní přestupníci. Venkov se na první pohled zdá být ještě v pořádku, ale tihle své móresy začínají vyvážet i tam. Sem. K nám.

Tradičně bývám jediná, kdo drzé cyklisty aspoň slovně upozorňuje, že jedou místy, kudy se to nesmí. „Jedu na kole,“ zní někdy udivená odpověď kolečkáře, který si to s klidem kriminálníka s imunitou zamíří rovnou do protisměru, a někdy ještě naproti tramvaji, která na rozdíl od něj nemůže uhnout, a tak aspoň na cyklistu-výtečníka usilovně zvoní. Kde je Policie České republiky, kde jsou strážníci, kde neziskovky, dobrovolníci a aktivisté, ochránci lidských práv a práv chodců, letáky a billboardové kampaně, když je člověk nejvíc potřebuje? 

Někdo by jim to už měl říct, když na to ještě sami nepřišli.