V Evropské Unii by, vzhledem k aktuálnímu dění na Krymu, měly znít především hlasy zemí střední Evropy a Pobaltí, které mají zásluhou svých trpkých historických zkušeností k tomuto tématu jistě co nabídnout. Na vlastní kůži pocítily, kam vede pacifistická politika a její ustupování agresivním stranám. Vyjma Polska však stále marně čekám a přesto pořád doufám, že se tak nakonec stane. V duchu citátu amerického filozofa George Santayana si zároveň pokládám otázku, proč se Evropa chová, jako by neznala svoji minulost? Může tím být odsouzena k tomu ji znovu opakovat?

Důvodem demonstrací na Majdanu nebyla jen snaha Ukrajinců o přiblížení se k EU, ale také velké obavy, aby se nestali součástí nové obdoby Sovětského svazu. Euroasijský svaz budovaný Vladimirem Putinem v nich vzbuzuje oprávněný strach. Ještě stále mají v živé paměti ukrutný hladomor rozpoutaný Stalinem v roce 1932, který zahubil 10 milionů jejich krajanů. Ze sovětské strany zažili i tvrdé gulagy, nemilosrdné deportace a téměř ztratili národní identitu včetně svého jazyka.

Je bezesporu velkou chybou, že se programové prohlášení vlády ČR stroze zmiňuje například o NATO pouze v jedné jediné větě a o vztahu k USA, respektive k transatlantickému spojenectví se tam téměř vůbec nic nedočteme. Věřím, že, že si to někteří alespoň připomenou dnes, kdy uplynulo 15 let od vstupu České republiky do NATO.

Marek Ženíšek