Propadaly se stejně prudce jako ceny s ropou. V minulých dnech se na chvilku vzpamatovaly, když přišly uklidňující zprávy, ale ve středu se začaly řítit dolů znovu.

Jak to souvisí? Je možné, že část toho, čemu říkáme – nejspíš mylně – ekonomika, je pod tlakem přebytku ropy a nedostatku nadměrných zásob ropných zisků, které roztáčely globální finanční kasíno a ždímaly z nás rentu. Jde možná o strategickou změnu, kterou nevyřeší nějaké to nadechnutí akciového trhu.

Lavinu strhy banky. Znovu se ukázalo, že příliš velké banky jsou zdrojem příliš velkých problémů. Začalo to obavami, že nebudou schopny zaplatit úroky z části svého dluhu, který používají jako součást kapitálu. Vysvětleme si to na případu německé Deutsche Bank ze skupiny těch opravdu největších na světě.

DB ztratila od srpna přes polovinu tržní ceny svých akcií, takže na tom byla téměř na chlup stejně jako ropa. Pokles ceny způsobily obavy, že metly, které se na banku snesly, mohou být nad její možnosti. Výraz metly je možná špatný, za mnohé si může sama, Přesto, vzrostly nároky na regulatorní kapitál, aby se potíže bank nemusely řešit za účasti veřejných peněz, a banka současně začala blednout po opakovaném pouštění žilou – sečetly se ztráty z finanční krize, k tomu lavina pokut za manipulaci s úrokovými sazbami LIBOR a za obchodování s Íránem, a v neposlední řadě bída, kterou plodí nulové až záporné úrokové sazby na obou březích Atlantiku a v Japonsku.

Požadavek na posílení kapitálové přiměřenosti řešily banky zvláštní formou dluhu, česky bychom řekli podřízenými nebo konvertibilními dluhopisy pro kapitálové kofinacování. Ve finančním žargonu se jim říká coco, množné číslo cocos, čili kokosy. Tyto dluhopisy nabízejí mírně lepší úrokové výnosy, ale jsou součástí toho, čím banka ručí za své obchody. Dojde-li k potížím, může banka zrušit výplatu úrokového kuponu, a kdyby bylo ještě hůř, vymění dluhopisy za akcie, což je předzvěstí toho, že z nich třeba nezůstane vůbec nic. Dojde-li ke krachu, akcie coby ručení vlastníků společnosti míří do propasti jako první.

Deutsche Bank měla tu smůlu, že se dostala do řečí, přestože opakovaně tvrdila, že na splátky úroků z kokosů potřebuje jen 350 milionů euro, a přitom má k dispozici miliardu eur volné hotovosti, násobně víc. Další kapitál si chce opatřovat prodejem majetku, takže zvýší svoji schopnost splácet na 4,3 miliardy euro.

Zní to rozumně, ale trhy žijí z přehánění. Je opravdu pozoruhodné, že před lety ovládla ekonomické myšlení teorie „racionálních očekávání“, vycházející z představy, že trhy vědí všechno a chovají se proto racionálně. Trh ví nejlíp, říkalo se. Podle této teorie se mohl mýlit jen jednotlivec, který tržní signály špatně pochopil. Dnes už to řadíme mezi úsměvné ptákoviny, protože podstatná část, co se na trzích odehrává, nemá žádné materiální krytí a reaguje hlavně na to, co - možná – udělají ostatní. Trhem sviští vzdušné zámky finančních derivátů s pokerovou licitací, kdo se dřív lekne. Reálné ekonomiky se týká v nejlepším případě jedna desetina finančních obchodů.

Obyčejně se to hájí tím, že funkcí finančních trhů je nastavení ceny, takže čím větší objem obchodů, tím větší je likvidita, a tím spolehlivější i její cenotvorná funkce. Avšak lze se na to podívat i z jiného úhlu. Vidíme, že trhem bloumá obrovské množství peněz, pro které není reálné uplatnění. A dostáváme se k jádru pudla. Spolehlivým generátorem této hotovosti byly platby za ropu, která se třeba v Saúdské Arábii čerpala s náklady pod deset dolarů, ale řadu let prodávala za zhruba sto dolarů za barel.

Dnes už je takových zdrojů peněz víc, ale první příval petrodolarů, které se pak obchodovaly v Londýně jako eurodolary, tedy americká měna mimo území USA, vznikl po ropných krizích v 7O. letech minulého století, kdy ceny ropy se opakovaně znásobily. Zpočátku byly tyto peníze navíc zdrojem arabských investic, třeba do německého ocelářství, ale později se ukázalo, že volných peněz je víc než reálných investičních příležitostí, zvlášť když se ještě přehnaly požadavky na jejich výnos. A tak se tyto peníze začaly přehazovat vidlemi na finančních trzích a založilo se to, čemu dnes říkáme přehnaná financializace ekonomiky.

Není tedy náhodou, že zhruba od 80. let minulého století přestává ekonomika vnímat názory inženýrů a veřejnosti a podřizuje se požadavkům bankéřů a rentiérů. Pohled do účetních knih začal ukazovat, že se od té doby snižuje podíl práce na výnosu z hospodářské činnosti a zvyšuje podíl výnosu pro kapitál. Znamená to, že za práci se začalo méně platit, aby víc dostali ti, kdo ty pracující „živí“. Dnes to ukazují statistiky, podle kterých reálná mediánová mzda v řadě vyspělých zemí, zejména v USA, od té doby prakticky nevzrostla a veškeré přírůstky shrábli majitelé kapitálu.

Jenže není kapitál jako kapitál. Každou hromadu peněz nemůžeme považovat za kapitál. Základní funkcí kapitálu je produktivní určení, reprodukuje se. Přehnaná financializace ekonomiky však způsobila, že z proudu výnosů přinášených tvorbou materiálních hodnot je odštěpena rostoucí část, které už dál nic netvoří, je jen součástí renty a hromadění neproduktivního bohatství. Jinými slovy, z kapitálu se „odklání“ stále větší část, která už není určena k reprodukci, ale jen ke spotřebě vlastníků kapitálu. Vnímám tento jev jako parazitní. Společnost musí na tyto požadavky našetřit jinde, nejen škrcením mezd, ale také veřejných služeb, školství, zdravotnictví, dopravy, dosaďte cokoliv, a bude to pravda.

Může se ropa (uhlí, elektřina) vrátit ke svým vysokým cenám, aby se motor nahodil a renta plynula jako dřív? Oživení na ropných trzích naznačovalo, že takové naděje ještě nezahynuly. Trhy nadějně reagovaly na zprávy, že začala jednání mezi Saúdskou Arábií, Ruskem, Katarem a Venezuelou o omezení těžby. Ze schůzky v Dohá vzešla podobná výzva k ostatním členům i nečlenůmropného kartelu OPEC. První se přidal Irák. Dál už to nejspíš půjde těžko.

V tuto chvíli těžba ropy převyšuje poptávku asi o jeden milion barelů denně, ne-li o víc. Zásobníky jsou plné. Do hry zatím nevstoupil Írán, který bude chtít využít zrušení embarga, ale má zastaralá zařízení a teprve hledá dodavatele pro jejich obnovu. A pak tu jsou těžařské společnosti z USA, které už produkují stejně jako Saúdi nebo Rusko a v tuto chvíli musí těžit maximum, protože jen pokračující prodej ropy jim umožňuje splácení úvěrů na obrovské investice do břidlicové revoluce. Přebytek zásob a potřeba těžit do posledního dechu představují faktory, které vrací touhu po vyšších cenách ropy do světa iluzí.

A je tu další zdroj, který už nelze podceňovat – úspory a obnovitelné zdroje. Energetické úspory a prudký rozvoj obnovitelných zdrojů nejsou motivovány jen klimatem, i když to je stále mocnější motor. Důležité je také to, že to jde, máme potřebné technologie, nabízí to příležitosti inovátorům. Třeba v oblasti vytápění a chlazení budov už začíná být běžný nejen nízkoenergetický standard, ale dokonce i pasívní budovy, které se obejdou téměř bez vnějších energetických vstupů.

Už existuje směrnice EU, podle které musí tento standard dodržovat všechny nové budovy. A v úterý Evropská komise vydala další balíček opatření v rámci budování Energetické unie, která mimo jiné upřesňují požadavky na další zvyšování podílu úspor a obnovitelných zdrojů energie. Ani samotná Energetická unie však nemá jen klimatické a ekonomické cíle, je také nástrojem bezpečnosti. Evropa se chce bránit závislosti na dodávkách ze zemí, které jsou příliš často dějišti konfliktů.

Ropa s kokosem do sebe zapadají, mám za to, že nízké ceny fosilních paliv a výpadek renty, kterou umožňovaly, jsou signály strategických změn ve světovém uspořádání. Namísto zvyšování globalizace přijde ke slovu resilience, odolnost, schopnost nespoléhat na vzdálené zdroje a využívat možností na dosah ruky. Třeba obnovitelných zdrojů energie a bank na principu v místě posbíraných a v místě využitých úspor. Neříkám, že bude jen tohle a nic jiného. Říkám, že nás život dotlačí, abychom právě tohle využívali víc.