Vždycky bylo zle, když horníkům došla trpělivost. Sociální bouře smetla figurky na politické šachovnici a toho se současný kabinet pochopitelně bojí. Tlakový hrnec OKD upouští páru pod konkrétními sliby. Zatím to funguje – osmitisícový sociální příspěvek těm, kteří pod zemí uhlí dolovali, o tisíc méně těm, kteří se na těžbě podíleli prací na povrchu. A zároveň možnost odejít do předčasného důchodu nebo nabídka rekvalifikačních prací těm, kterým rachota v dole ještě úplně nezničila zdraví.

Co je zničeno už nyní, je důvěra v kapitalismus v moravskoslezském kraji. Ikonou toho průšvihu stal se Zdeněk Bakala. Doly koupil a prodal jako poslední v řadě těch, kteří na tomto průšvihu svůj podíl taky měli. Už to tak chodí – kdo v maléru hraje roli jako poslední, v opovržení přebírá prvenství nad svými předchůdci.

Proto jako by dnes už neexistoval ostravský podnikatel Stanislav Pros, který v době kuponové privatizace od státu skoupil zbylé akcie OKD. Šlo mu jen o výhodný kšeft, ve kterém figurovali uhlobaroni Petr Otava, Viktor Koláček a Jan Przybyla. Výsledek? Obžalováni z nezákonného obohacení ve výši dvou miliard korun. Soudní verdikt? Nevinní pro nedostatek důkazů. Důvod k úsměvu tito pánové pak rozhodně měli. Možná i tehdejší ministr financí Bohuslav Sobotka – prodej OKD soukromému vlastníkovi mu vyšel až na druhý pokus. Více jak čtyři miliardy by měly stačit. Taky ano, než se rozvířila různá podezření, že i tato cena je silně podhodnocená a nabudila k akci další zlatokopy. Spekulovalo se i nad jednáním ministra financí – tohle přece nemohl dopustit z osobní naivity, ale zřejmě za nějaký ten bakšiš.

Nástup Zdeňka Bakaly jako nového vlastníka bylo předznamenáno odkupem bytů nájemníkům OKD s časově neomezeným přednostním právem. Tak zněla smlouva se státem, pokud by vlastník byty prodával. Smlouva je ale pro někoho pouhým cárem papíru – tím více když ví, co si může dovolit. Byty za čtyřicet tisíc, jak stálo ve smlouvě, zůstal pouhým snem těch, kterých se odprodej týkal. Zdeněk Bakala byty odprodal firmě, s kterou dříve spolupracoval. Požehnal mu k tomu dokonce Antimonopolní úřad, který na porušení smlouvy neshledal nic nezákonného. Spokojeně se tedy mohl smál i Zdeněk Bakala.

Pak začala padat cena uhlí a úsměv by měly vystřídat chmury. Nebo aspoň starost o dny budoucí, kdy je takzvaně naspořeno pro případ nouze. I tehdy si Bakala poradil, aby mu úsměv z váře nezmizel. Dividendy ze své společnosti jednoduše vyvedl, šest miliard je přece už pořádný balík a nacpat ho do záchrany skomírající těžby? Tohle by snad v podnikatelském světě nikdo nemohl myslet vážně! Výsledek? Zánik OKD v přímém přenosu už krátce poté a firma NWR na sebe k soudu podala insolvenční návrh. Soud následně OKD poslal do úpadku a Zdeněk Bakala v přeneseném slova smyslu celý problém k šípku. Ze společnosti odešel i s vyvedenými miliardami. To už je z jeho strany přímo k popukání.

Ilustrace toho, jak se u nás daří miliardářům, vlastně k smíchu je. Zákony na potírání lumpáren sice máme, co obyčejný smrtelník nadělá, když neplatí pro každého. Necháme si proto utéct Radovana Krejčíře, kterého teď soudí na jiném světadílu za jiné delikty. U nás by měl pykat za obří daňové úniky, leč chyba policie při domovní prohlídce stačila k tomu, aby zákon přišel zkrátka. Jinak tomu nebylo ani u případu Vladimíra Železného. Daňový poplatník sahá dodnes do kapsy za jeho dobrodružný pokus uloupit soukromou televizi. Více jak deset miliard pak musel stát vysolit společnosti CME, vlastníku televize za prohranou arbitráž. Podle verdiktu tak někdejší ikona poškodila vlastníkovu dobrou pověst. Co bylo, to bylo - Vladimír Železný se taky může smát. Ze své kapsy totiž neplatil nic a ve vězení neskončil.

Podnikat v Čechách ve velkém se někomu hodně odvážnému, jak se zdá, stále vyplatí. Slíbí státu hory, doly, a hlavně být zprvu všem sympatický. Tu s doutníkem v puse, tu přát z obrazovky lidem dobrou chuť, pokud zrovna obědvají. Nebo umět držet v šachu politiky. Jsou to nyní právě oni, kdo se kvůli OKD určitě za břicho smíchy nepopadají. Horníky tak jako tak teď budeme platit všichni.