Tuto historií prověřenou pravdu nám v posledních dnech znovu připomněly dvě události se sportem a politikou navzájem propojené. Nejprve Mezinárodní olympijský výbor předběžně zrušil suspendaci Ruského olympijského výboru, čímž otevřel cestu k účasti ruských sportovců na letních olympijských hrách 2028 v Los Angeles. Poté fotbalisté Argentiny, bouřlivě slavící semifinálové vítězství nad anglickým týmem na mistrovství světa, rozvinuli plachtu vyjadřující názor, že „Malvíny jsou argentinské“. Obě události připomněly, že myšlenka o „politice, která do sportu nepatří“, je jistě ušlechtilým krédem, které drží nad vodou sportovní idealisty už od dob barona Pierra de Coubertina, realita je však odlišná.
Proti rozhodnutí MOV okamžitě protestovalo devět členských zemí EU. Vyzvaly Evropskou komisi, aby přestala financovat MOV do doby, než bude obnoven zákaz startu ruských sportovců na olympijských hrách. Česká republika se sice k tomuto protestu zatím nepřipojila, nicméně ústy ministra sportu Borise Šťastného signatářské země podpořila slovy, že „zrušit suspendaci sportovců Ruské federace je asi radostnou zprávou pro Kreml, ale špatnou zprávou pro svět“. Šťastný naznačil, že „by se nebránil, kdyby se ČR k protestujícím zemím přihlásila, protože sport by měl být apolitickou záležitostí a státy spojovat.“

Bylo by snadné usvědčit ministra sportu z povrchního a líbivého hodnocení namířeného proti účasti ruských sportovců už tím, že slova o „apolitičnosti sportu“ okamžitě relativizoval podporou evidentně politické akce. Ostatně sám fakt, že nově v naší zemi vznikla pozice ministra sportu, je důkazem, že dnešní česká vláda chápe sport jako politiku a pokud by to ministr Šťastný popíral, musel by nejprve zrušit sám sebe.  Zkusme tedy raději zapátrat v naší paměti, abychom si spornou účinnost a důsledky všemožných politických bojkotů a protestů uvalených na sport a sportovce připomněli.

„Určitě víte,“ prohlásil americký prezident Ronald Reagan v legendárním projevu k americkému olympijskému týmu 28. července 1984 v Olympijské vesnici v Los Angeles, „že tyto hry provázely různé politické debaty a bojkoty. Chci vám ale říct jedno: olympijské hry nejsou o politice. Jsou o lidském duchu. Jsou o překonávání limitů, které se zdají být nepřekonatelné. Vy jste ti, kteří ukazují celému světu, co dokáže svobodná vůle, disciplína a odhodlání.“


Když v roce 1968 američtí sprinteři Tommie Smith a John Carlos na stupních vítězů v Mexiku zvedli k nebi pěsti v černých rukavicích, nešlo o atletiku. Šlo o výkřik proti rasismu v USA. Když čeští hokejisté v letech 1969 a 1972 poráželi Sovětský svaz, nešlo jen o gumový puk v síti. Když argentinští fotbalisté nesli transparent hlásající, že souostroví Falklandy, o které vedla Velká Británie s Argentinou v roce 1982 krátkou válku, jsou v duších Argentinců „jejich“ Malvínami, možná ani nechtěli Angličany příliš politicky provokovat, ale dělali tak s vědomím, že přísluší k nějaké zemi s její historií a přítomností. Volání některých, aby za tuto „politickou propagaci“ byla Argentina z mistrovství světa snad i vyloučena, byla hloupá.

Zkusme se stejnýma očima podívat i na (ne)účast ruských sportovců na světových kláních. Smiřme se s tím, že sport od politiky nelze oddělit. Je iluzorní představou, že lze sportovce zbavit jejich národních vlajek, národních příslušností, národních hrdostí i hanb, že je lze oddělit od národních historických úspěchů i křivd.

Buďme realisty. Než politiku, raději hledejme ve sportovním soutěžení ušlechtilou formu nejen ukázat to nejlepší, co ve sportovcích je, ale také jako historií osvědčený pokus brát mezinárodní sport jako způsob hledání cest k sobě navzájem, příležitosti potkávat se, možnosti čestně soupeřit a především spolupracovat.

Třeba by to dnešní svět pomohlo posunout k trochu nadějnější budoucnosti.