Tak formuluji formát, obsah a většinu účastníků konference věnované ekologii oceánů.

Konference začala v Šanghaji s pompézním otevíracím plénem s účastí 5000 lidí plus, včetně politiků, laureátů Nobelovy ceny a představitelů akademického světa, z nichž minimálně polovina byly Číňané. Pokračování konference se na třetí den odehrálo v městě známém nejenom plážemi a přístavem, ale i nejlepším pivem v Číně Tsingtao, (město Qingdao  nebo i Čching-tao, česky zelený ostrov). Konference zakončila práci ve městě Jinan (Ťi-nan).  

Kromě mezinárodních úspěchů, pivo Tsingtao je vyrobeno z vody, ječného sladu a chmelových produktů v pivovaru založeném v roce 1903 německými a britskými obchodníky. Pivo je známé také tím, že se výborně hodí k tradiční čínské kuchyni. Pivovar je t.č. šestým největším na světě, patří do Top 500 a prodává se více než 100 zemích světa. Nevím, jakou strategii pro Čínu si vybrali představitelé pivovaru Lobkowicz a jak se pivu v Číně daří, poté co jsem viděl marketingové snahy a nabídky Číňanů a ochutnal šest vzorků.

Město s pivovarem leží v jihovýchodní části provincie Šan-tung na pobřeží Žlutého moře. V současné době je jedním z nejdůležitějších čínských přístavních a tzv. nezávislých měst, jež se velmi rychle hospodářsky rozvíjí díky nově vznikajícímu průmyslu a obchodu. Při prohlídce a vysvětlení provozu přístavu, patřícího mezi deset největších na světě, jsem viděl novodobý technický a organizační zázrak: Pouhých 300 pracovníků a nákladní vozidla bez řidiče obsluhují celý přístav s desetitisíci kontejnery, přičemž doba proclení nepřesahuje dvě hodiny.

Z Quindao se konference po dvou dnech práce vydala do Jinanu (Ťi-nan), sub-provinčního a současně hlavního města provincie Šan-tung ležící ve východní Číně. Město se člení na deset celků okresní úrovně, sedm městských obvodů a tři městské okresy a má rozlohu přes 10 tisíc čtverečních kilometrů. Pokud je moje informace pravdivá, jeho počet obyvatel se blíží nebo přesahuje 10 milionů. 

Za zmínku stojí skutečnost, že oblast je dobře zavlažována přírodními prameny a byla osídlena již v raných dobách. Od 8. století př. n. l. se zde nacházela Lixia, hlavní město státu Čchi, které vzkvétalo v období Čou (1046–256 př. n. l.). Později, ve 2. století př. n. l., se město stalo sídlem okresu Licheng v komendě (okres kontrolovaný velitelem) Jinan. Čínský název Jinan ("Jih Ťi") pochází z řeky Ji, která dříve protékala podél dnešního dolního toku řeky Huang He. 

V roce 1116 se Jinan stal nejvyšší prefekturou Ťi-nanu a tento titul si udržel až do roku 1911. Marco Polo navštívil prefekturu ve 13. století a popsal ji pod jménem Chingli. Když dynastie Ming (1368–1644) vytvořila provincii Šan-tung, stal se Ťin-nan jejím hlavním městem. V roce 1911 se stalo župou (pod starým názvem Licheng). V roce 1929 se stalo obcí, která zahrnovala staré město, moderní obchodní oblast vyvinutou po roce 1906 a severní předměstí Liko.

V roce 1904 se rostoucí význam Ťi-nanu jako dopravního centra zvýšil, když byla dokončena Němci postavená železnice z Čching-tao (Tsingtao), která otevřela město pro zahraniční obchod. V roce 1912 byla dokončena severojižní železnice z Tchien-ťinu do Pchu-kchou s železničním uzlem v Ťi-nanu. Město se rychle stalo hlavním obchodním a sběratelským centrem pro bohatou severní zemědělskou oblast. Bylo skvělým trhem pro bavlnu, obilí, arašídy a tabák, rozvinulo textilní průmysl, mlýny, lisy na olej a papírny, cementárny a továrny na zápalky. Tím se stalo druhým největším průmyslovým centrem Šan-tungu po Čching-tao.

Ťi-nan byl dobyt v roce 1948. Poté se rychle rozvíjel jako hlavní administrativní i průmyslové centrum. Stávající textilní a moučné závody byly rozšířeny. Byl rozvinut významný strojírenský průmysl. Na počátku 70. let se Jinan stal jedním z hlavních center čínského automobilového průmyslu, který vyráběl širokou škálu těžkých nákladních automobilů a strojů pro zemní práce. Na konci 50. let se Ťi-nan stal místem významného chemického, železářského a ocelářského průmyslu, který vyráběl surové železo, ingotovou ocel a hotovou ocel. 

Ťi-nan je hlavním kulturním centrem v Šan-tungu, se zemědělskými, lékařskými a technickými vysokými školami a několika univerzitami – zejména univerzitou Šan-tung (1901), která byla organizátorem konference pod vedením Státní správy záležitostí zahraničních znalců. 

V městě se nachází mnoho památek s historickým významem Ťi-nanu. V okolí se nachází mnoho známých přírodních krás. Hora Tai, která byla v roce 1987 zapsána na seznam světového dědictví UNESCO, je jednou z hlavních turistických atrakcí Číny.

V závěru úvodu střípků z konference si dovoluji konstatovat určitou lítost pramenící ze skutečnosti, že nemohu ani v seniorním věku pomoci mladým talentovaným Čechům a Němcům, které osobně znám, využít možnosti ke spolupráci s Čínou.

Zatímco někteří hradní poradci si dovolují veřejně a před potvrzením vlády prohlašovat, že návrat ke spolupráci ČR s Čínou nepřipadá v úvahu, protože předání utajovaných informací nové vládě ochladí její hlavy a zmenší chuť ke spolupráci, ČR se nadále uzavírá ve své nacionální ulitě, proradnosti a ignorování světových trendů. Po volbách, jako před volbami: Marnost nad marnost. V EU pokračuje záchrana hospodářství Německa a jemu podobných ex-velikánů pomocí zbrojního průmyslu a výkupem vlastních produktů. V české kotlině probíhá další fáze procesu iluze vědění a boje proti Slovanství. To vše vede k Fučíkovi: Kde zítra znamená již včera. Nebo mé předpovědi: Dnes je lépe než včera, ale mnohem hůře, než bude zítra.

Protože o autora v české kotlině nemá zájem již ani hladový mediální pes, na což nějaký think-tank nebo poslanec, využil jsem podnětu spřízněné duše žijící v Číně, vyplnil formulář a odeslal abstrakt navrhovaného tématu s životopisem bez důkazu vědecké činnosti v hlavním tématu konference organizátoru, Shandong University of Science and Technology: Ekologie oceánů. Za krátkou dobu jsem obdržel pozvání a krátce poté i souhlas vzít s sebou svoji životní partnerku. Organizátor konference si asi uvědomil můj věk.

Přestože se v podstatě jedná o akademickou výměnu rozhodl jsem se z řady dobrých důvodů, včetně odmítnutí Univerzity Karlovy (UK) podílet se na připomínce narození Vernadského, který přednášel na UK a svého času odmítl politický azyl v Československé republice, pokusit se o aktivní účast na konferenci. Vernadskij asi věděl, proč se tak rozhodl. 

Dalším z důvodů mého rozhodnutí navrhnout Vernadského byla skutečnost, že erbovní obraz Ruské akademie přírodních věd, jejíž jsem zahraničním členem, obsahuje jeho portrét. O Vernadském něco vím ze spolupráce s nebožtíkem-akademikem Vlailem Kaznačejevem (1924-2014) ze Sibiřského oddělení lékařských věd v Novosibirsku v oblasti experimentální medicíny a antropoekologie. 

Kromě zmíněného v průběhu nesmyslných bojů v předvolební kampani jsem nenašel v politicky korektních médiích zmínku o Světovém dni jezer. Tento připomínkový den Organizace spojených národů se koná každý rok 27. srpna, počínaje rokem 2025, a připomíná význam jezer pro lidský rozvoj, biologickou rozmanitost a ekosystémy. Den jezer byl vyhlášen rezolucí Valného shromáždění OSN z 12. prosince 2024 s cílem zvýšit povědomí o klesající kvalitě a množství vody v jezerech a naléhavé potřebě udržitelné ochrany a obnovy. 

V kontextu zmíněného připomínám v kampani nediskutované, politicky horké téma: amorální zvýšení ceny vody, strategického zdroje a základního prvku potravinové bezpečnosti, autonomie a státní suverenity. Cena vody v ČR stoupla o více než 180 procent během pouhých tří desetiletí. Se zvýšením se nevyrovná žádná vláda ČR po volbách bez zásadní změny hospodářského systému a vlastnictví vodních zdrojů zahraničními společnostmi. Novému ministrovi životního prostředí by zcela určitě neuškodilo seznámit se alespoň povrchně s dílem Vernadského a mezinárodní legislativou OSN založenou na jeho vědění.

Vernadskij se stal mezinárodně uznávaným teprve nedávno, přestože byl a je považován za jedno z největších jmen vědy 20. století nejenom v Rusku. Existuje několik důvodů, proč se mu na Západě dnes nedostává odpovídající proslulosti. Jeho nejdůležitější dílo Biosféra bylo přeloženo do francouzštiny (1929), ale teprve v roce 1997 se objevilo s pomocí vydavatelství Springer v angličtině. Definuje biosféru jako sjednocující, holistický koncept zemského systému v době, kdy je redukcionismus hnací motivací vědeckého výzkumu a považuje život za hnací geologickou sílu, což neodpovídá současnému myšlení politicky korektní vědy. 

Další, dosud nepublikovaná práce (ve třech svazcích 1933, 1934 a 1936) s názvem Historie přírodních vod si zaslouží podobnou pozornost. Pojmy v této knize jsou pro moderního čtenáře někdy obtížně pochopitelné.  Při analýze se však mnoho hydro-geochemických jevů a konceptů v hydrogeologii, geochemii, geofluidní cirkulaci a zejména biologii, ve kterých je voda popisována jako integrální součást biosféry, stává plně srozumitelnými i ne-vědcům.

Práce zdůrazňuje roli vlivu člověka na změnu chemického složení přírodních vod jako geologickou sílu v rámci konceptu noosféry (evoluce lidského myšlení). Ve vztahu k přírodním vodám Edmunds a Bogush dospěli k závěru, že Vernadského tři hlavní obavy (i) nedostatek integrovaných studií různých typů přírodních vod; (ii) nedostatek paralelních studií vody a minerálů; a (iii) nedostatečná geochemická integrace v hydrogeologických studiích se nyní stává prioritami hlavního proudu výzkumu a praktického využití. 

Vernadského dílo významně přispělo k rozvoji mnoha vědních oblastí, změnilo vědecký pohled na svět, definovalo postavení lidstva ve vývoji Země a biosféry a formulovalo otázky budoucím generacím. Vernadskij si vždy pamatoval slova Alexandra von Humboldta (1769-1859): Sto let je třeba k dosažení pravdy a dalších sto k tomu, abychom ji začali následovat. Přidávám jeho nejznámější citát: Nejnebezpečnější světonázory jsou světonázory těch, kteří se na svět nikdy nedívali. Jsem stále více přesvědčen, že naše štěstí nebo neštěstí závisí více na způsobu, jakým se setkáváme s událostmi života než na povaze těchto událostí samotných.

Vzhledem k tomu, že si v tomto roce připomínáme 80 let od jeho smrti (6.1.1945), je vhodné použít některé Vernadského spisy a citace, abychom vytvořili scénu a prozkoumali na ní jejich platnost v průběhu desetiletí, včetně současnosti, a včetně poučení pro dnešek a budoucnost. 

Otevíracího pléna se účastnilo cca 5 tisíc plus lidí, půlka cizinci-výzkumníci, půlka Číňané, několik laureátů Nobelovy ceny a politici. Konference proběhla paralelně ke 4 plenárnímu zasedání 20. Ústředního výboru KS Číny, a v předdveří zasedání APEC a byla na vysoké úrovni. Organizátorům se podařilo zainteresovat chytré, významné a zamilované do svých oborů vědce (z 59 států, samozřejmě mimo ČR. Byl tam jeden Španěl (AI specialista), jeden Polák, tři Němci iránského původu, dva Italové, jeden Řek z Kypru, jeden Bulhar), bez chápání kontextu a zmínky o politice. Tak se propaguje země, její věda, politika a její dosažené výsledky. Konference dovolila vidět cestu, kterou se ubírají země tzv. Jihu (například Irán), Jižní Ameriky (například Brazílie) a JVA (například Malajsie, Indonésie) a další ve srovnání s Evropou. Pracovní program byl rozložen do tří měst popsaných krátce v úvodu, ve kterých byl nabídnut doprovodní kvalitní program různých institucí. Žádná kultura nebyla nabídnuta, alespoň mně, protože vzdělaní Číňané vědí umění se v satanistickým prostředí zbortí první. Poté se za umění prohlásí to, co má nějakou oficiální podporu a vnutí se to všem. A zpětná vazba je taková, že lidi přestanou milovat umění.

Měl jsem pocit hrdosti, když jsem viděl na tabuli cti státního ústavu kontroly českého výzkumníka (jméno psát nebudu, jeden nikdy neví), když jsem ve specifickém institutu na zpracování dat a AI zjistil, že v něm pracují dva kolegové z Ruské akademie přírodních věd, jejímž jsem zahraničním členem, nebo když jsem obdržel ocenění za unikátní přístup k tématu.

Současně se objevil pocit marnosti svých skromných snah, když jsem viděl, jaké (promarněné) možnosti existují pro mladou generaci za horizontem české kotliny, která stále věří panu L v odcházení do zapomenutí nebo undergroundu v naději, že staré časy se v nějaké modifikované podobě vrátí. Konference dokázala, že po staru se žít nedá, nikde, ani v české kotlině.

Nedávná zpráva připravená kontradmirálem Timem Gallaudetem, Ph.D., U.S. Navy (v.v.), bývalým úřadujícím a náměstkem administrátora Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA), úřadujícím náměstkem ministra obchodu a oceánografem námořnictva a vydaná ministrem energetiky o klimatických dopadech emisí skleníkových plynů (GHG) v USA, způsobila v oblasti klimatologie značný rozruch. Rozhořčení, nátlak a kritika jsou slova použitá v mnoha titulcích článků na toto téma. Proto je na místě se ptát, zda klimatologové a výbory věří, že zpráva přesně vykresluje současný mainstreamový pohled na klimatologii.

Odpověď na tuto důležitou a aktuální otázku závisí na tom, jak definujeme mainstreamový pohled na klimatologii. Pokud je definována jako převaha publikací souvisejících s klimatem v časopisech Science a Nature, pak se od ní zpráva ministerstva energetiky (DOE) rozhodně odchyluje. Proč? 

Protože ministr Chris Wright vykonal prospěšnou veřejnou službu tím, že odporoval mainstreamovému pohledu na klimatologii skutečnými vědeckými důkazy. Důrazně doporučuji zprávu prostudovat z řady odborných i politických důvodů i přepracovaným českým politikům.

Média například široce tvrdí, že extrémní počasí všech typů se zhoršuje kvůli skleníkovým plynům a změně klimatu. Zpráva DOE poukazuje na četná expertní hodnocení Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC), která dokazují, že většina extrémních povětrnostních jevů v USA nevykazuje dlouhodobé trendy, a že tvrzení o zvýšené frekvenci nebo intenzitě hurikánů, tornád, záplav a sucha nejsou podloženy historickými daty.

Hodnota zprávy DOE spočívá v jejím holistickém přístupu k antropogenním emisím oxidu uhličitého (CO2) a dalších skleníkových plynů (GHG) a jejich vlivu na národní klima, extrémní povětrnostní jevy a uznávané metriky společenského blahobytu. 

Na tomto místě obracím pozornost čtenáře k patologické vědě, jak ji definoval laureát Nobelovy ceny za chemii (1932) Irving Langmuir (1881-1957). Proč se zmiňuji o patologické vědě?

Autoři například podrobně popisují, jak předpoklady v parametrizaci procesů v jemném měřítku jasně odhalují významnou subjektivitu a inherentní nejistotu v klimatických modelech. Problém je ale v tom, že nejenže se modely rozcházejí ve svých projekcích do budoucna, ale také nejsou schopny přesně replikovat nedávnou minulost. Povědomí o těchto nedostatcích je nezbytné, máme-li tyto nástroje účinně využívat pro rozhodování o veřejné politice.

Dalším ukazatelem absence zaujatosti ve zprávě DOE je její zkoumání přirozeného, neantropogenního působení a variability. Mainstreamový pohled na klimatologii má tendenci považovat změnu klimatu pouze za přímý důsledek antropogenních emisí skleníkových plynů. Místo toho zpráva DOE demonstruje úplné pochopení zemského systému tím, že zahrnuje obsah týkající se vlivu slunečního záření na klima, extrémních událostí v klimatických záznamech, které se vyskytly před tím, než byly antropogenní skleníkové plyny zavedeny do atmosféry, a neschopnosti většiny klimatických modelů přesně reprezentovat multidekádové klimatické oscilace spojené s Atlantickou multidekadickou oscilací (AMO), Pacifickou dekádovou oscilace (PDO) a El Nino-Jižní oscilací (ENSO).

Další nestranný aspekt zprávy se týká relativně malých ekonomických dopadů změny klimatu, které hodnotil dokonce i IPCC. Autoři ve skutečnosti poukazují na zaujatou povahu konceptu společenských nákladů na uhlík, který nebere v úvahu soukromé mezní přínosy CO2 pro spotřebitele a společnost, které vyplývají z dostupnosti fosilních paliv. Ochota veřejnosti platit za paliva všech typů naznačuje hodnotu spolehlivé a hojné fosilní energie pro společnost.

A konečně, v ostrém kontrastu s mainstreamovým pohledem na klimatickou vědu je zpráva DOE nezaujatá ve svém objektivním hodnocení nákladů, účinnosti a vedlejších dopadů jakékoli klimatické akce, přičemž bere v úvahu národní potřebu spolehlivé a cenově dostupné energie.

Základní fyzika globálního uhlíkového cyklu totiž diktuje, že i kdyby se emise zítra zastavily, trvalo by desítky let, než by došlo ke smysluplnému snížení globální koncentrace CO2 a tím i vlivu člověka na klima. V tomto smyslu se nabízí nejenom panu Macinkovi příležitost získat a používat vědecké argumenty, které nespadají do kategorie patologických věd.

Již více než 40 let používám ve velké části své analytické práce principy a klíčové symptomy patologické vědy, vědy o věcech, které takové nejsou, a jak ji formuloval (1953) Irving Langmuir (1881-1957), laureát Nobelovo ceny v roce 1932: Patologická věda je psychologický proces, ve kterém vědec, původně v souladu s vědeckou metodou, nevědomky se od této metody odchýlí a zahájí patologický proces zbožné interpretace dat. 

Aplikace předem stručně zmíněné sítě logických rovin automaticky vede k využití systému intenzivního rozvoje individuálních schopností (SID(I)A – jazykové aspekty, základní pravidla pro koncept 3E (ekologie, efektivita a ekonomika), teorie mozku, typy příznaků a symptomů stresu a jeho zvládání,  teorie inovativního řešení problémů (TIPS) včetně řešení problémů a rozporů (přirozených, lidských, technických a technologických) a psychologické inercie, abych zmínil alespoň některé, které jsem dočasně zavedl během působení na VŠE, aby po mém odchodu umřel.

Oceán je stále nedostatečně prozkoumán. Proč? Je to obtížné, drahé a žádná země na světě není schopna řešit výzvy světových oceánů sama. Hovoříme-li o klimatickém systému, o množství dat, která jsou potřebná, je jisté, že toho lze dosáhnout pouze prostřednictvím mezinárodní spolupráce a společného úsilí. Cíl organizátorů konference a úkol, který stojí před mladou generací, mají kosmický rozměr, který definují: množství informací, aby bylo možné jednoduše popsat, co se děje v oceánech, v atmosféře při interakci s (odlesněnou) půdou, a v neposlední řadě (potravinová) bezpečnost, autonomie, technologie a akvakulturní aspekty. To vše vyžaduje společné úsilí v rámci mezinárodní spolupráce. A to i s Čínou a nehledě na hradní poradce.

Současnou situaci ve světě charakterizuje antropologická válka. Existuje iluze, že vše můžeme studovat pomocí počítačových modelů a víme, co bude zítra. Protože lodě jsou drahé a zařízení jsou také drahá myslíme si, že vše vyřešíme počítačem. Na druhou stranu každý výzkum musí, nebo by měl skončit modelem, protože pouze model nabízí předpověď. Aby však model fungoval, je zapotřebí obrovské množství měření a lidských pozorování. 

A samozřejmě i znalost Nebeských rybníků (bez stálého přítoku vody), Dohod stromů (komunikace jazykem, který obyčejní lidé neznají, což může způsobit tropické deště) a v neposlední řadě i Bambusové poselství, které dokazuje, že do čtyř let se rýžová pole mohou změnit v savanu.  A to se nezmiňuji o skutečnosti, že voda má paměť.

Změna hegemona je nejcitlivějším obdobím v mezinárodních vztazích. Proto politika potřebuje analýzu založenou na relevantních faktech, která jsou nejen pravdivá, ale také významná, tedy důležitá a vybraná podle určitých kritérií. Kritéria vyžadují znalosti, specifický talent a kreativitu. To vše představuje deficit. Studium ekologie oceánů je o snížení tohoto deficitu.

Vzhledem k tomu, že tradiční západní narativy jsou v mnoha ohledech vyčerpány a nedokážou najít řešení, musíme hledat inspiraci mimo rámec západních schémat a modelů. Zdá se, že učení Konfucia, Buddhy, Lao-c', Kanta a Rusů by mohlo tvořit základ odpolitizovaného modelu vědy, ve kterém by zákony přírody byly integrální (neoddělitelnou) součástí vědecké práce a který bude akceptovat, že voda je spojovacím článkem všeho živého i neživého na této planetě.

Evropský průmysl je v globální mocenské hře pod obrovským tlakem. EU potřebuje odvahu k systematickému upřednostňování sebe sama. A radikálně. Nicméně mnohé vlády, téměř bez ohledu na to, které strany je tvoří jsou šťastné, že se pustily do útoků na umírající EU: Co řekl pan Kahn? Potřebujeme vejce. Odpověď: Ale bohužel nejsou. Proč nejsou?

Malicherní, zpátečničtí politici lpí na starých lobbistech a jejich sinekurách a nemají žádné vize. Mnozí lidé ze včerejška, zjevně chtějí vrátit země do doby králů a dvořanů a přestali myslet. Čína má státem vlastněný, a tedy politicky kontrolovaný finanční sektor, který podporuje ekonomiku a plánování v dlouhodobém horizontu. Nekalé obchodní praktiky Západu založené na dluhu a podvodu nás daleko nedostanou. Chytrý člověk hodnotí své okolí, vyvozuje závěry z toho, co pozoruje. Čeští politici dávají přednost kopírování a alpinismu.

V kontextu uvedeného (politická) budoucnost v USA je včerejší zprávou. V zemi kvakerů a nadšenců do zbraní jsou prezident Trump a MAGA pouhým obrazem milionů a jejich hodnot. Jsem zvědavý, kde bude ČR a Německo společensko-politicky za pár let, nedojde-li urychleně k nové správě věcí veřejných, nepodobající se její současné digitalizaci a korupci. 

Ať se nám to líbí nebo ne-bohužel toho času jsme všichni nějakým způsobem závislí na králi Donaldovi. Když prdí, svět zadržuje dech. Dokonce i Číňané (chytře) se k jeho hrám připojují. Nejenom vzdělaní Číňané vědí, že trpící člověk vidí svět skrze svou často neuvědomující bolest, což znamená, že je hluchý a slepý. 

V závěru přidávám varování: Prezident Trump by neměl být považován za hloupého. Věřilo se mu již na začátku jeho prvního funkčního období. Každý, kdo sledoval jeho první, a zejména současné funkční období musí se obávat přinejmenším vlastní naivity, ne-li hlouposti. Důkladně promyšlená demontáž americké demokracie možná pramení z jeho vůle, ale do plánování a realizace jsou zapojeni pouze jeho poslušní stoupenci. Patologické lhaní a stejně tak patologická vrtkavost a nedůslednost nevyžadují inteligenci, a již vůbec ne emoční. Pokud es necháte zatáhnout do cizí bídy, vtáhne vás to do hry někoho jiného s karmickým virem. 

Proto jsem rád za činnost českého spolku PSA (Patrimonium Sancti Adalberti, z.s.) založeném v červnu 2020 s cílem usilovat o studium, formulování současného výkladu dědictví svatého Vojtěcha v kontextu středoevropského regionu a jeho hodnotových, kulturních, religiózních, ekonomických a státoprávních potřeb. A také jsem rád za činnost německého spolku Leonhardův kruh, který si stanovil ušlechtilé cíle: Zavazuje k osobní odpovědnosti a svobodnému ekonomickému řádu. Prosazuje demokratické procesy a podporuje iniciativy, které přinášejí pozitivní změny.

Svatý Leonhard je patronem koní a rohatého dobytka, rodících žen a duševně nemocných. Především je však původním patronem vězňů. Stačilo jen zavolat jméno vězně a jeho řetězy se přetrhly a muž byl propuštěn, aniž by ho někdo mohl zastavit. Alespoň tak to vypráví mnichovská arcidiecéze ve své encyklopedii světců. Souhlasu netřeba.