Umění do veřejného prostoru patří, jsem zastánce dokonce povinných procent do umění při projektech z veřejných prostředků. Umění tu plní totiž nejen kulturní a reprezentativní funkci, ale je i určitým katalyzátorem vytvářejícím širší společenské vědomí. V krizových dobách tento model navíc pomáhá i mnoha tvůrcům, jak se o tom lze přesvědčit už z dob Rooseveltova New Dealu.

Ale vyhodit 3,6 milionu korun za figurku z „Člověče, nezlob se", co má ztělesňovat Habsburka, to je jiné kafe. Ne, že bych zpochybňoval třeba přínos zavedení povinné školní docházky, ale v tomto případě mi to spíše připomíná předraženou lavičku Václava Havla. Za „červený sud a fošnu" dala před lety „šestka" 850 tisíc korun.  

Nemohu pominout ani to, že byl nedávno, i přes protesty veřejnosti, obnoven Mariánský sloup, symbol pobělohorské poroby. Nemohu pominout ani to, že se zároveň likvidují pomníky osvoboditelů, že se stavějí pomníky vlasovcům i vojákům wehrmachtu.

To přece nemůže být náhoda. To prostě není náhoda. Nejdříve pomalu, plíživě, nyní již rychleji a důrazněji, se mění svět okolo nás a i naše dějiny. Už dávno se neřeší jen únor 1948, už se jde na Beneše, na Masaryka, dokonce se útočí i na naše národní obrození. „Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost," psal Orwell v románu 1984. Jaká tedy bude budoucnost? To je i na nás.