Svátek má: Dobromila

Komentáře

Ladislav Jakl

politik a žurnalista

Tugendhatem rozdělení skončilo, ne začalo

Československo je už třicet let minulostí. Minulostí, se kterou se pra­cuje ještě dnes.


Československo je už třicet let minulostí. Minulostí, se kterou se pra­cuje ještě dnes. Zčásti poctivě, analyticky a neutrálně, zčásti se sen­timentem za mládím, zčásti účelově coby s nástrojem k vyřizování po­litických účtů. I proto vychází tato kniha, obsahující především přesná a autentická svědectví hlavního aktéra tehdejších dějů – Václava Klause.

Symbolem konce federace je brněnská vila Tugendhat plus mediální zkratky kolem rozhovorů, které v ní před třiceti lety probíhaly. Rozho­vory to byly mimořádně důležité, s významným dopadem na další léta. Přesto je nutno polemizovat s tezí, že právě tam se rozhodlo o roz­dělení Československa. Taková zkratka je ahistorická a ignoruje děje, které těmto rozhovorům předcházely.

Ano, v médiích se v minulých týdnech objevily zkratkovité zábles­ky vzpomínek na historickou událost, která proběhla před třiceti lety, 26. srpna roku 1992 v brněnské funkcionalistické vile Tugendhat. Tam se tehdy sešli čerstvě zvolení premiéři obou federálních republik teh­dejšího Československa. Václav Klaus za Českou republiku a Vladimír Mečiar za Slovenskou republiku. Nutno říci, že se tam onen den nesešli poprvé a že toto setkání bylo završením řady předcházejících jedná­ní nově zvolených republikových reprezentací o budoucnosti federace a především o příštím uspořádání vzájemných vztahů obou republik. Média nám většinově téměř celých třicet let líčí toto jedno konkrétní setkání a všechna jednání, která během něj proběhla, jako jednorázové voluntaristické rozhodnutí dvou politiků, kteří se nemohli dohodnout na podobě společného státu, a tak mezi sebou uzavřeli dohodu o rozdě­lení federace a o osamostatnění obou jeho součástí. Slýcháme názory, že k takovému rozhodnutí neměli mandát, že dohodu uzavřeli za zády veřejnosti a že ji nekonzultovali s širšími politickými reprezentacemi svých republik i ještě dožívajících federálních orgánů. Nic není vzdále­nější pravdě. Tyto interpretace jsou instrumentální, nepravdivé a slouží jako nástroj k vedení dnešních politických bojů, nikoli k serióznímu po­chopení tehdejší situace a dějů, které onu situaci nastolily.

U těchto jednání jsem tehdy přímo nebyl. Byl jsem tenkrát vedoucím nově zřizovaného Úřadu Rady České republiky pro rozhlasové a televiz­ní vysílání a naší tehdejší hlavní aktuální starostí tam bylo rozhodnout, co s kmitočty po blížícím se zániku federálního televizního kanálu. Teh­dejší historické děje jsem tedy sledoval jen zvnějšku, jako divák. A mož­ná díky tomu i v nějakém širším kontextu.

Koncem srpna 1992 byla federace de facto mrtvá. Neměla prezi­denta, na rozpočtu pro příští rok se vůbec nepracovalo, politická re­prezentace na federální úrovni byla ochromena. Bylo pouze otázkou, jak a jestli bude dotáhnut faktický konec federace i de iure a jak a kdy rozdělení proběhne formálně. Scénářů se nabízelo mnoho. Kooperativ­ních i nekooperativních. A mezi ty nekooperativní patřily i různé formy silových řešení – a netvařme se, že se nic takového nemohlo stát. Tam, kde se to stalo, to také dopředu málokdo předvídal.

O zániku federace a o odtržení Slovenska bylo rozhodnuto už před 26. srpnem 1992. To nerozhodli až oba premiéři za jeden den. Ti byli postaveni před hotovou věc, danou tehdejší fází osamostatňová­ní se a emancipace Slovenska. Úkolem obou tehdejších republikových premiérů bylo jediné: vypracovat „jízdní řád“ klidného, kooperativního, hladkého a bezkonfliktního rozchodu, který by poté mohl představovat základnu pro budoucí dobré vztahy. A to se povedlo dokonale, jakkoli to vůbec nebylo samozřejmé, jak se dnes někomu jeví. Klaus a Mečiar nerozhodli ten den v Tugendhatu o rozdělení federace (jak se chybně traduje) ale o způsobu a průběhu tohoto rozdělení.

Situace, se kterou byli oba premiéři – a vlastně celá tehdejší politic­ká generace – konfrontováni, nazrávala dlouhé týdny předtím. A také dlouhé měsíce, roky i desetiletí. Ne že jsme si ještě 25. srpna 1992 vesele a bezstarostně žili ve společném státě, než přišli dva uzurpátoři a svévolně ukončili život zdravé federaci. Každý, do dnes přichází s al­ternativními scénáři a recepty, se na problém dívá jako na abstraktní úlohu z nějaké počítačové hry nebo kvízu. Tyto scénáře úplně ignoru­jí, že tehdejší procesy měly svou ohromnou vlastní dynamiku, kterou mohli politici buď respektovat a v mezích svým možností ji rozumně korigovat, nebo se jí nechat rozdrtit.

V českých intelektuálních kruzích dodnes přežívá jistý pocit křivdy. Ten pramení z názoru, podle kterého jim tehdejší premiéři svévolně vzali jejich vlast, jejich domov, stát, který považovaly za svůj. Podob­né sentimenty bývají v „mateřských“ zemích, které dříve ovládaly cizí území, celkem běžné. Stesk po slavných časech západních koloniálních říší, sentiment Rusů po kdysi velikém Sovětském svazu, Srbů po Jugo­slávii, Maďarů po Uhrech před Trianonem. I u nás si občas nějaký učitel dějepisu posteskne po časech, kdy České království sahalo od Baltu k Jadranu.

Ti, kteří se odtrhli a získali svou samostatnost, to vidí pochopitelně úplně opačně. První republika vůči Vídni, osvobozené kolonie vůči ně­kdejší centrální moci, postsovětské republiky vůči Moskvě. I USA slaví svůj Den nezávislosti s asi trochu jinými pocity, než jaké mají tento den ve své historické paměti Angličané. Stejně tak si i Slováci až na zcela marginální fanoušky alternativní historie dnes připomínají svůj odchod z federace jako slavný den nabytí suverenity. Přesně v duchu, jak to řekl tehdejší předseda Slovenské národní rady Ivan Gašparovič při pří­ležitosti jednostranného vyhlášení svrchovanosti pět týdnů před Tu­gendhatem: „…tisícileté úsilí slovenského národa se naplnilo.“

Česká mediální a intelektuální (dez)interpetace rozdělení Českoslo­venska je zatížena právě zahleděním se do vlastního sentimentu a na­prostým ignorováním reálných nálad, většinově panujících tehdy na Slovensku. A nejen tehdy. Iredentistické tendence Slováků byly dlouho­dobé a reálné po celé generace.



Při vzniku Československa se Slováků nikdo moc neptal, jestli chtějí žít ve státě, kterému se bude nyní velet z Prahy. Až na Šrobára a Šte­fánika braly tehdejší slovenské elity nový stát spíše jako nutné zlo, kte­ré je prozačátek uchrání od maďarského potrianonského revanšismu, ale až tuto roli „na jedno použití“ odehraje, stejně si prosadí samostat­nost. V onu dobu neměly moc na výběr. Česká diplomatická ofenzíva si u velmocí vymohla, že potřebuje silný německý živel – který se také přes noc ocitl v cizím státě – něčím vyvážit.

Část těchto slovenských kruhů pak stála za bleskovým vyhlášením Slovenského štátu už den před vpádem Němců do Čech a vyhlášením Protektorátu. Proudy, které preferovaly slovenskou samostatnost před politickým uspořádáním, tu byly vždy. Tiché spojenectví s nacis­tickým Německem bylo v jejích očích snesitenou daní za formální sa­mostatnost. O generaci později, v době Pražského jara, byla pro slo­venské elity mnohem důležitější než reforma komunistického uspořá­dání právě opět věc národní. A tak chvilkového momentálního uvolnění poměrů okamžitě využily k prosazení federativního uspořádání Česko­slovenska.

O další generaci později jsem projev něčeho podobného zažil na vlastní oči. Bylo druhého ledna 1990 a v rámci své první zahraniční cesty přiletěl nově zvolený prezident ČSSR Václav Havel do Mnichova. Byl jsem tehdy v davu lidí – hlavně českých imigrantů – kteří tuto pří­ležitost radostně vítali jako symbol konce komunismu a pádu Železné opony. Přišlo mi nemožné v tu chvíli myslet na něco jiného než na slav­nostní prožitek velké chvíle svobody. Jenže pak jsem si na druhé straně ulice všiml asi tří stovek demonstrantů oddělených policií a zábranami. Něco skandovali a mávali cedulemi s nápisy. Přišel jsem blíž – a ohro­men jsem zjistil, že jsou to slovenští imigranti, demonstrující za samo­statné Slovensko. Pět týdnů po vypuštění ústavního článku o vedoucí úloze komunistické strany v politickém systému! Tři týdny po ustavení první vlády od roku 1948, kde neměli většinu komunisté! Čtyři dny po zvolení prvního nekomunistického prezidenta! A oni už měli tento jedi­ný požadavek, tuto jedinou starost.

Tenhle zážitek mě provždy vyléčil z bezstarostné samozřejmosti, s jakou většina Čechů považovala loyalitu a sebeidentifikaci Slováků ke společnému státu jako danost, kterou nemůže hrstka militantních nacionalistů a legračních národovců změnit. Byl to ohromný omyl, tak běžný u příslušníka toho většího, silnějšího národa, který s identifikací se svým státem nemá sebemenší problém a totéž automaticky přepo­kládá i u všech ostatních občanů federace.

Dál už to známe. Namísto zásadních transformačních kroků řešil už ten kooptovaný federální parlament na jaře 1990 název společné­ho státu během takzvané pomlčkové války. Byl jsem poslancem ČNR, když mezi nás tehdy přišel Václav Havel a přednesl projev o cílech naší zahraniční politiky. Všichni kolegové jásavě tleskali, jen já si dovolil za otráveného mručení ostatních dojít k řečništi a zeptat se hlavy stá­tu, proč o tomto tématu vůbec mluví zde, na republikové úrovni, když podle kompetenčního zákona má zahraniční politiku v gesci federální vláda. Havel mě tehdy „uklidnil“ slovy, že podobný projev pronese zítra na půdě Slovenské národní rady. Čili dal mým pochybnostem o správ­nosti obcházení federální půdy nechtěně zapravdu.

Roky mezi volbami v roce 1990 a 1992 byly plné jednání „po hra­dech a zámcích“, kde slovenská reprezentace navrhovala takové for­my uspořádání vztahů obou republik, které byly s fungováním federace zcela neslučitelné. Kolbištěm těchto bojů se stal zejména kompetenční zákon, který měl v očích slovenské reprezentace udělat z federálních institucí jen formální slupku. Mám také v paměti, jak během těchto jednání požádal tehdejší český premiér Petr Pithart o slyšení na prá­vě probíhající schůzi Meziparlamentního klubu demokratické pravice v České národní radě a tam s očima navrch hlavy zvěstoval, že Slo­venská národní rada právě vyhlásila nadřazenost republikového práva nad právem federálním. A chtěl, abychom hned demonstrativně udělali reciproční krok. To bychom se ale stali spoluviníky demontáže federace, kterou jsme však my chápali jako jednostranný slovenský emancipační proces, u nějž nám nezbývá nic jiného, než ho pochopit a respektovat. Pithart odešel s nepořízenou.

Pak přišly volby 1992 a jasným signálem budoucího vývoje se sta­la nominace vítězné ODS na funkci českého premiéra. Předseda strany Václav Klaus – pro mnohé překvapivě – přijal nominaci na republiko­vého, nikoli federálního premiéra. Byla to od Václava Klause srozumi­telná a všem jasně viditelná demonstrace realistického postoje, který bral proces vyhasínání federace jako neodvratný fakt. Následovaly neúspěšné, slovenskými poslanci obstruované volby federálního pre­zidenta a agónie federace vyvrcholila vyhlášením Národní rady Slo­venské republiky o slovenské svrchovanosti 17. srpna 1992. Přesně takovým aktem vznikly například postsovětské nebo postjugoslávské republiky, jejichž samostatnost nikdo nezpochybňuje. Dá se poprá­vu říci, že právě tímto krokem federace fakticky definitivně skončila. Respektoval to i tehdejší federální prezident Václav Havel, který týž den (s platností o tři dny později) na jednostranné vyhlášení Slováků reagoval svou demisí. Už totiž nebylo, čemu by prezidentoval. Zbýva­lo jen dohodnout procedury „likvidace zaniklé firmy“. Pokud možno ko­operativně, konstruktivně, rychle a čistě.

A to bylo úkolem historického setkání ve vile Tugendhat. Ne, tam proces osamostatnění Slovenska, tedy rozpadu federace nezačal. Tam byl završen. Lépe řečeno, tam byl dohodnut proces, jízdní řád tohoto ukončení.

Ladislav Jakl
Úvod Ladislava Jakla ke knize "Konec Československa"

Nejčtenější

Souhlasíte s tvrzením premiéra Fialy, že jsme ve válce?

Ano
transparent.gif transparent.gif
34%
Ne
transparent.gif transparent.gif
66%