Potvrdí to alespoň trendově – jak to obvykle funguje v zemích s velmi dlouhými časovými řadami a schopností se dobře ptát, sbírat a zpracovat ty správné informace, anebo momentálním, veskrze subjektivním stavem mysli respondentů, který je tím více ovlivněn, nachází-li se ekonomika buď ve vytrvalé prosperitě (což tedy není náš současný případ) nebo naopak ve výrazném výkonnostním i strukturálním poklesu a útlumu, který mysli právě nepřidá?

Dlouhodobě i u nás začíná pozvolna platit, že role předstihového ukazatele sehrávají indikátory důvěry poměrně se ctí (byť délka našich časových řad se zatím ani zdaleka nevyrovná například těm americkým). Z krátkodobého pohledu však na straně druhé značně podléháme momentální skepsi, jež nás často vede k tomu vidět budoucnost ještě negativněji.

Přestože náš indikátor důvěry za měsíc květen kosmeticky vzrostl (aby mnohé jeho podstatné složky, například perspektiva vývoje stavebnictví a služeb, šly ještě dále dolů) především díky mírně nadějnému vidění budoucnosti stran průmyslníků a spotřebitelů, v dlouhé časové řadě byl níže než teď pouze dvakrát – v období krizovém ekonomicky i politicky (na přelomu let 1998 a 1999) a poté přesně o 10 let později na počátku největší ekonomické recese moderních dějin, jejíž dozvuky a hospodářsko-politická nepřesvědčivost nedovolují respondentům průzkumu důvěry vidět ekonomickou budoucnost příznivěji, ač naše ekonomika žádnými silnými strukturálními konstrukčními vadami netrpí.

Petr Zahradník