Svátek má: Bedřich

Komentáře

Ústavní soud na hraně ústavnosti

Nebezpečné narušení mocenské rovnováhy

Nález Ústavního soudu, který zrušil některé klíčové části zákona o volbách do Poslanecké sněmovny, lze komentovat z mnoha úhlů pohledu – a to ať už v samotné jeho obsahové rovině, anebo v některých širších souvislostech.

V prvé řadě je velmi zarážející načasování vydání tohoto rozhodnutí, které bylo zveřejněno jednak až několik týdnů po vyhlášení termínu sněmovních voleb prezidentem republiky – a tudíž již v průběhu oficiální (před)volební kampaně – ale hlavně až více než tři roky po podání stížnosti na příslušná ustanovení volebního zákona skupinou senátorů.   Což je, i v kontextu běžné délky rozhodování ústavního soudu v obdobných záležitostech, naprosto nepřiměřené, nepochopitelné a budí to zásadní pochybnosti o čistotě a apolitičnosti tohoto kroku.

Co teď, a co potom? Aneb co je a co není poměrný volební systém


Ke změně (novele) volebního zákona je dle ústavy vždy nutný souhlas obou parlamentních komor, Sněmovny i Senátu, a to prostou nadpoloviční většinou hlasů přítomných zákonodárců – kdy ovšem Sněmovna ovšem, na rozdíl od „běžných“ zákonů, nemůže případné senátní veto přehlasovat
tzv. „stojedničkou“.

Pokud by novelu volebního zákona obě parlamentní komory schválily, je tu však stále ještě teoretická možnost využití práva veta ze strany prezidenta republiky. A tedy vrácení legislativního návrhu zpět do Poslanecké sněmovny, kde by se o jeho finálním (ne)schválení nakonec rozhodovalo.

Celý tento proces může trvat i několik měsíců.Takže se  klidně může stát i to, že ještě někdy na prahu léta, v horké fázi volební kampaně, nebude jasné, dle jakých pravidel se budou přidělovat poslanecké mandáty jednotlivým kandidujícím subjektům - a jaká budou platit pravidla pro (před)volební koalice. To všechno velmi negativně ovlivní a naruší politickou soutěž a celý letošní volební proces.

Zrušením mechanismu postupu, kterým se stanoví počet mandátů připadajících na jednotlivé volební kraje a d'Hondtova dělitele jakožto metody převodu voličských hlasů na poslanecké mandáty nastolil Ústavní soud stav, kdy je bezpodmínečně nutné celýtento algoritmus ve volebním zákoně nahradit.

Tedy nově definovat způsob rozdělení mandátů do volebních krajů a zvolit (pokud bude zachováno stávajících čtrnáct volebích krajů)  jinou přepočítávací metodou (buďjiný dělitelem nebo nějakou tzv, volební kvótu), protože jinak by absolutně nebylo možné volební výsledky převést do podoby konkrétního složení Poslanecké sněmovny. Zvláště, když Ústavní soud nařídil zrušit i ustanovení zákona o tom, jakým způsobem se vůbec v první fázi přepočtu volebních výsledků  vypočítává přidělování mandátů do jednotlivých volebních krajů.

Převod hlasů na mandáty pomocí metody volebního dělitele ve vícemandátových volebních obvodech je přitom přímým ztělesněním podstaty poměrného volebního systému, který česká ústava předpokládá a vyžaduje používat pro volby do Poslanecké sněmovny. Čili ze samotné podstaty věci nemůže být  protiústavní ani využívání  d'Hondtova dělitele. V tomto ohledu je nález Ústavního soudu odborně velmi nekompetentní.

I v odborné politologické obci panuje prakticky stoprocentní shoda na tom,  že d'Hondtův dělitel, coby způsob převodu hlasů na mandáty, je metoda vlastní pouze poměrným volebním systémům, jelikož umožňuje rozdělení mandátů subjektům v konkrétním volebním obvodě na zákadě určitého poměru hlasů mezi nimi. O tom nemůže být pochyb.

Ne dvakrát o téže věci!

Ústavní soud taktéž  zrušil tzv. násobící (načítací) aditivní uzavírací klauzuli pro volební koalice (10% pro dvoučlenné, 15% pro tříčlenné a 20% pro čtyř a vícečlenné). Takže nyní aktuálně platí pro všechny kandidující subjekty (strany, hnutí i koalice) pouze celostání pětiprocentní uzavírací klauzule.Což je jednoznačně méně spravedlivé a méně férové než stav, který platil doposud. V podstatě jde o vychýlení poměrů opačným směrem, o disproporční zvýhodnění volebních koalic oproti samostatně kandidujícím stranám. S lehkou nadsázkou jde o situaci, která je taktéž  „zralá“ na další ústavní stížnost.

A navíc – zrušení způsobu převodu hlasů na mandáty prostřednictvím d'Hondtova dělitelea zrušení tzv. násobící aditivní uzavírací klauzule pro koalice je problematické – a jednoznačně na hranici protiprávnosti - i z jiného důvodu:

Jde o to, že Ústavní soud už přesně o těchto věcech již  - v obou případech - v minulosti rozhodoval. A to, co se týče uzavírací klauzule pro koalice, v roce 2001 na podnět prezidenta Havla. A tehdy její podobu a nastavení shledal v souladu s ústavou a ve volebním zákoně ji ponechal.  A totéž platí i o testu ústavnosti ohledně způsobu určování počtu mandátů pro jednotlivé volební kraje a o používáníd'Hondtova dělitele, kdy ústavní soud v roce 2009 (na základě stížnosti podané skupinou senátorů)odmítl příslušná ustanovení, coby ústavně konformní, zrušit.

Což znamená, že došlo k závažnému porušení jedné ze zásad ústavního soudnictví jako takového – principu, že nesmí být opakovaně rozhodováno o stejné věci – tzv. res iudicata (resp. překážka rei iudicatae). To osattně připouštějí ve svém nesouhlasném (dsientním) stanovisku čtyři ústavní soudci, kteří hlasovali proti tomutu soudnímu nálezu.

Citujme příslušnou část  Zákona o Ústavním soudu:
㤠35
(1) Návrh na zahájení řízení je nepřípustný, týká-li se věci, o které Ústavní soud již nálezem rozhodl, a v dalších případech stanovených tímto zákonem.
(2) Návrh je nepřípustný i v případě, že Ústavní soud již v téže věci jedná;
podal-li jej oprávněný navrhovatel, má právo účastnit se jednání o dříve podaném návrhu jako vedlejší účastník.“


V uvedených bodech tudíž měla být stížnost skupiny senátorů zamítnuta. Není únosné a možné, aby jedna a ta samá záležitost byla jednou  ústavním soudem prohlášena za ústavně konformní a podruhé za protiústavní.

Bohužel, v českém ústavním a právním systému již proti rozhodnutí – i zjevně vadnému a v rozporu s právem – ústavního soudu neexistuje možnost odvolání.

Je zde pouze prostor pro politickou odpověď, která by měla být pádná. Protože Ústavní soud (moc soudní) se v tomto případě svévolně postavila nad moc zákonodárnou (a přeneseně i nad moc výkonnou) i nad občany. A to nikoli poprvé – což by nemělo být v právním a demokratickém státě akceptovatelné.

A do budoucna je v tomto ohledu naprosto žádoucí i příslušná změna Zákona o Ústavním soudu popř. změna ústavy.



Paradoxy a zákonitosti volebních procesů

Dalším smutným paradoxem v celé věci je skutečnost, že jedinou problematičtější část volebního zákona, která, sama o sobě, může svými účinky směřovat k určitému narušení rovnosti volebního práva, ústavní soud v platné volební  legislativě ponechal. Jde o enormně rozsáhlý rozptyl velikosti jednotlivých čtrnácti volebních krajů (obvodů), kdy v těch největších se přerozděluje 22-26 poslaneckých mandátů (a ke zisku křesla ve Sněmovně zde stačí získatokolo 3% hlasů) a v těch nejmenších pak pouze 5-10 mandátů, přičemž na zisk alespoň jednoho z nich zde nemusí stačit ani 10% dosažeých hlasů.

Tzn., že v malých obvodech jsou silně znevýhodnění voliči malých (a částečně i středně velkých) stran a v největších krajích jsou zase naopak nepřiměřeně zvýhodněni na úkor starn větších. Stejně tak, co se týče pasivního volebního práva v oblasti tzv. preferenčního hlasování („kroužkování) jsou obecně (a v malých krajích zvláště) zvýhodnění kandidáti menších stran, protože k tzv. „přeskočení“ do čela kandidátky (a potažmo do zákonodárného sboru) potřebují výrazně méně preferencí než kandidáti velkých stran.

A také – určité výsledkové disproporce českého volebního systému nejsou primárně dány pouze jeho legislativní a technickou podobou. Klíčové je to, jaké jsou v konkrétních volbách hlasovací poměry – tzn. jakého zisku dosáhne vítězná strana, jaký je její odstup od druhé (a další) strany v pořadí, kolik subjektů – a v jakých vzájemných relacích – překročí celostátní pětiprocentní uzavírací kvórum. Velmi podstatné je i to, jaké je regionální rozložení hlasovací podpory jednotlivých stran – zda je její výše v jednotlivých volebních krajích přibližně srovnatelná, anebo spíše velikostně rozptýlená. To vše hraje důležitou roli.

Ústavní soud by tedy měl posuzovat výhradně ústavnost volebních pravidel, tedy v tomto smyslu ústavnost vstupů, to, zda odpovídají zásadám poměrného zastoupení volebních systémů a zda je v jejich rámci možné realizovat volební právo rovným způsobem.  

V žádném případě by ovšem neměl posuzovat a hodnotit ústavnost a „poměrnost“ výstupů, v tomto případě ústavnost a „poměrnost“ jednotlivých (konkrétních) volebních výsledků.  Což ale učinil.

Na druhé straně platí, že volební systém je vždy tzv. závislou proměnnou širšího politického a společenského systému. Tedy, že nikdy „od stolu“ nevyprojektujeme zázračný a pro všechny plně uspokojivý volební mechanismus.

Na chování a rozhodování voličů mají primárně silnější vliv – než technická podoba volebního systému – jiné faktory: společenská, politická a ekonomická situace, aktuální programatika a dlouhodobé chování politických stran, osobnosti a působení jednotlivých volebních a politických lídrů, různá síla a pozice politických stran v jednotlivých regionech republiky atd.

Jinými slovy, tzv. malá strana může být za pár let (v příštích volbách) stranou  velku a silnou – a naopak. Obé jsme v našich moderních dějinách již opakovaně zažili. Systém-nesystém.

Ve vztahu k občanům, kteří mají být v zemi suverény, byť třeba prostřednictvím svých volených zástupců, je podstatné, aby volební pravidla byla pevná, stabilní a pokud fungují  a neexistuje-li reálná silná veřejná poptávka po jejich reformě, i dlouhodobě neměnná.

A aby je -  například   - nemohlo během okamžiku roztrhat jedenáct (nebo teoreticky pouze devět) osob. Což se právě, v podobě nálezu ústavního soudu, stalo.

Tomáš Doležal