Nepatřím také k lidem, kteří píší podle – jim diskrétně – předaných pokynů. Nebaví  mě ani komentování výroků zprofanovaných politiků. Nechci rozhojnit již existující stereotyp komentářů k dění v ústavu. Patřím k badatelům zaměřeným na studium totalitarismu. Pokud vím, zatím nikdo z této branže nedostal možnost vyjádřit se k této věci.

Před třemi lety jsem byl jedním z pěti uchazečů o pozici ředitele ústavu, který měl dát ústavu nový směr. Tehdy jsem sepsal návrh vlastní koncepce opřený o kritiku předchozího vývoje ústavu (je dohledatelný na internetu). Mezitím jsem napsal a ve spolupráci s nakladatelstvím Naše vojsko i vydal tři obsáhlejší monografie věnované výsledkům vlastního výzkumu klíčových událostí poválečného období. (Operace Únor 1948, Operace Srpen 1968, Operace Listopad 1989). V každé z nich jsem se vyjádřil k aktivitám tohoto ústavu, stejně jako k aktivitám ÚDV (kde jsem v letech 2003-4 působil) či ÚSD AV ČR. Tedy institucí, které by si podle mého názoru už konečně také zasloužily kritickou pozornost (o vysokoškolských pracovištích se nezmiňuji, protože jejich propadlost je mimo diskusi). Jsem však – aspoň tak o sobě soudím – nezávislým, byť angažovaným pozorovatelem dění kolem Ústavu, i toho odborného, i toho ostatního. Neprofituji, ani nehodlám v budoucnu těžit jakýmkoliv způsobem  z těchto svých soukromých aktivit. Mám ovšem zájem o to, aby se z ústavu stalo funkční pracoviště zabývající se systematicky tím, co souvisí s nedávnou minulostí české společnosti. Tolik tedy úvodem.

Následující rozbor dění v ÚSTR ČR vychází z mé vlastní metody T-analýzy (alias Tamara – analýza, vysvětlil jsem její pravidla v mých studiích). Jde mi ani ne tak o to, kdo co vykládá o dění v ústavu, ale o to, co nebylo dosud v té spoustě slov zmíněné. Tedy o prázdno, kterému se ostatní účastníci diskusí o ústavu vyhýbají. Existence „prázdna“ by neměla v této oblasti nikomu uniknout, protože signalizuje – pokud se nám takové prázdno podaří objevit (viz moje úvaha o bílých místech a prázdnech v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz , že existuje něco, co nemá, resp. nesmí být monitorováno. Například bylo zveřejněno  mnoho informací o tom, že p. Herman je nekompetentní neodborník. Ani on, ani nikdo z těch, co jej hájili či naopak kritizovali, však nedokázali uvést jedinou informaci týkající se výskytu jeho odborných kvalit anebo snad dokonce nějakých odborných prací. Ani nemohli, protože nejsou. Dokonce chybí i manažerské kvality. Jde  tedy o klasické prázdno.

Ten samý problém se týká i zakladatele tohoto ústavu. Proto musel být p. Žáček nahrazen doc. Pernesem (podle mého názoru nejkvalitnějším kandidátem na tuto funkci) a po něm pak třemi dalšími. Žáčkovy články či jiné materiály se sice často týkají soudobých dějin, ale jsou to články novinářské. Tento exšéf vykonávající posledních pár let pozici šéfa kanceláře ředitele, což je vlastně skutečná funkce šéfa tohoto ústavu (funkce ředitele je paradoxně jen krycí), který je nyní nejspíše na odchodu z ústavu, založil podivnou tradici. Každý z ředitelů, který je tam delší dobu než několik měsíců, je z hlediska oficiálního statusu  ústavu neodborník, a navíc špatný manažer. Ergo: musí mít tedy jiné kvality, pro které se ředitelem stane a pro které je svými podporovateli  respektován. Nejspíše to tedy souvisí s jiným prázdnem, které v činnosti ústavu existuje skryto před vnějšími pozorovateli. Jediným vysvětlením jeho podstaty je činnost, která není oficiálně deklarována jako činnost ústavu, ale která stála lidem kolem bývalé vlády vedené p. Topolánkem za to, aby uvolnila na jeho činnost těch 150 milionů Kč ročně. Co to však bylo, resp. co stále je tou utajovanou, ale zásadně důležitou a zajímavou (pro lidi moci) činností, která vyvolává takové tenze kolem toho, zda člověk s takovou osobní minulostí, jakou má Herman (ale třeba i Žáček), má či nemá být ředitelem ústavu?

K vysvětlení této „záhady“, která ale pro každého, kdo se zabývá analytikou, zase takovou záhadou není, je třeba vrátit se o řadu dekád zpět. Listopad 1989 vedl  mj. k eliminaci struktur StB z české společnosti, i když mnozí z pracovníků této specifické organizace zůstali tzv. ve službě. O tyto „struktury“ však šlo. Jejich charakter byl služebný. Umožňovaly svojí výkonností (která se až tak příliš nelišila od výkonnosti jiných tajných služeb jiných, i nekomunistických režimů) udržet u moci prakticky jakýkoliv režim. Uměly monitorovat výskyt i teprve začínajících aktivit nebezpečných režimu, dokonce i těch, které se teprve mohly objevit. Tím především byly užitečné. To, že předlistopadový režim se přesto zhroutil, nebyla „vina“ StB, ani těchto technologií, ale systému moci, který ji měl řídit. S ním se rozpadla i struktura StB. Zůstali jen estébáci a jejich zájmová sdružení. Odešlo však jejich souhrnné „know how“, včetně schopnosti dodávat mocným materiály kompromitující jakékoliv subjekty (každý má svoji soukromou minulost a každý – snad až na pár světlých výjimek – může být vydíratelný).

Komunistický režim byl založen právě na využívání kompromateriálů. To bylo jeho know how, které na počátku XXI. století začalo citelně chybět. Vznikly oligopoly, mafie, kmotrovská sdružení všeho druhu, ale nebyla zde už funkční StB, která by je držela na provázcích. Lidé moci si to uvědomili, a tehdy vznikla idea ústavu. Pod krytím výzkumu minulosti (na kterém ani Žáčkovi, tím méně pak Hermanovi nezáleželo), vznikla myšlenka obnovení know how na výrobu kompromateriálů. Jedním z nejdůležitějších  pracovišť, ale až do nedávna fakticky utajených, bylo pracoviště pro digitalizaci  archivních materiálů. Zvlášť zajímavé je, že skrze média vůbec neprošla informace o tom, k čemu se digitalizovalo tolik  materiálů?

Jak míjela léta, byla zapomenuta původní idea jednoho z iniciátorů založení tohoto projektu (Radek Schovánek), totiž jak složit z většího množství různých materiálů archivovaných StB  prostřednictvím digitalizace a k tomu zpracovaných programů podle jmen a jiných dat informace tak, aby se daly rekonstruovat zničené složky. Tj. ty materiály, které byly v období mezi říjnem 1989 (tehdy se začalo se skartováním části archivů StB) a mezi únorem 1990 (když už vše bylo dokončeno - oficiální zákaz byl vydán dříve). Tedy materiály, kde byla jména zájmových osob a jiná fakta použitelná nejen pro vydírání, ale třeba i pro usvědčování těch, kteří se dopustili zločinů.

Jenže tento projekt nejspíše narazil na jiné problémy, o kterých by asi nejlépe věděly osoby řídící tehdy v Senátu p. Žáčka. Pro ně název ústavu, tedy „Ústav pro studium totalitních režimů“, nebyl dalším pracovištěm zaměřeným na odhalování špatností totality všeho druhu (jak si idealisté namlouvali), ale znamenal v podstatě to, co v jeho názvu je obsaženo. Tedy pracovištěm pro studium totalitních režimů, ovšem ve smyslu využití získaných poznatků pro zdokonalení fungování současných systémů vládnutí.  Nejspíše  vycházeli z toho, že ne všechno na té totalitě muselo být přece špatné! Proto tito lidé byli ochotni podpořit využití pro tento účel připravovaných programů, uvolnění peněz (jednalo se o vysoké náklady) a samozřejmě i organizační náležitosti.

xV ústavu však začaly původně neplánované změny. Schovánkovi lidé samozřejmě  jsou v principu jen manuálové ducha. Jejich hlavní úkoly byly a jsou poměrně  jednoduché. Nikdo si ale nepovšimnul faktu, že tyto lidi ani nenapadlo, že by mohli digitalizovat třeba dokumenty 4. i 5. odboru Národního archivu proto, aby to badatelé měli pěkně na počítači a nemuseli se v dokumentech přehrabovat. Ukázalo se ale, že  existují tzv. objektivní překážky. Údajně je zpracováno z AMV jen 20 % všech materiálů. Není známo, jaké je dostatečné množství, aby systém začal fungovat jako podpora stávající moci (ale třeba i té příští). A těch dvacet procent, o kterých  mluvil p. Vodrážka na tiskovce Hermana, bylo nejspíše dosaženo jen díky tomu, že velká část z nich byla udělána již mnoho let předtím, než toto pracoviště vzniklo. Třeba přes archiv bývalé 1. Správy, který byl včleněn do AMV až nedávno. Už dlouho předtím však převáděl jejich dokumentaci na mikrofiše, což digitalizaci značně usnadňuje a zlevňuje.  Informace o tom, co se v této oblasti děje, ovšem není snadné získat. Jde o prázdno, které má prázdnem zůstat. Ve skutečnosti v případě sporu o ústav jde nejspíše o obnovu (nebo spíše o modernizaci) struktury vládnutí pocházející z dob StB. Možná je naší budoucností demokratická totalita a práce ústavu je  nástrojem, jak toho dosáhnout.

Něco takového vysvětluje i jiné, v podstatě ale pro iniciátory založení ústavu nedůležité,  prázdno související s otázkou, proč se za těch 5 let nepodařilo trochu více pokročit ve výzkumu nedávné minulosti? Proč je  této společnosti odpírán kritický rozbor takových struktur jako byl disent, proč nemáme žádné materiály týkající se sovětské agentury rozmístěné v ČR po roce 1968, proč se stále mluví jen o opozičních aktivitách církve či někdejší šlechty, zatímco mnohé svědčí naopak pro jejich úzkou spolupráci s minulým režimem? Takových a jiných rozporů, problémů, často i paradoxů je v našich nedávných dějinách - jak říkají hezky Slováci – neúrekom. Nelze to paušalizovat. Heslo „Všechno bylo jinak“ neplatí všeobecně. Stačilo by skromnější „mnohé bylo jinak, než je nám vykládáno“. Příčina není jen v nečinnosti ústavu, ale i dalších institucí, včetně ÚDV ZK, ÚSD AV ČR a početných  pracovišť vysokých škol, které by se touto minulostí měly a mohly zabývat v první řadě. Ty se chovají ale v podstatě logicky. Jsou dobře placeny nikoliv za činnosti směřující k rekonstrukci minulosti, ale za nečinnost v této oblasti práce. Kdyby se totiž rozjely takové aktivity, které by vedly k odkrytí naší špatné minulosti, bylo by nutné mnohé v našich životech, resp. v celé naší společnosti  přehodnotit, změnit hodnoty, které se ukázaly v minulosti špatné a také volat k odpovědnosti ty, kteří to vše připustili.     

Vladimír Čermák