Proč to připomínám právě teď? Prvním důvodem je aktuálnost a třaskavost tématu soužití různých kultur v současné Evropě. V zemích starého kontinentu plní stránky nejčtenějších deníků polemiky o postoji k muslimské kultuře a její přítomnosti v Evropě. Vietnamci u nás ani zdaleka nevzbuzují takové vášně.

Dalším důvodem, proč o tom zrovna teď mluvit, jsou oslavy pětašedesátého výročí navázání diplomatických vztahů s Vietnamem. Při této příležitosti dnes přivítáme zástupce vietnamské diplomacie na slavnostním ceremoniálu v Poslanecké sněmovně. V této souvislosti je dobré připomenout, že bez ohledu na politická zřízení byla tato spolupráce vždy pro obě země přínosná a obešla se bez roztržek nebo diplomatických konfliktů.

Jak už jsem zmínil, vzájemné vztahy našich zemí s sebou přinesly také něco v našich poměrech značně neobvyklého – totiž vytvoření rozsáhlé nové menšiny. Odhaduje se, že v současnosti v ČR žije přes 65 tisíc Vietnamců. Ti dokonce získali v roce 2013 oficiální statut národnostní menšiny. V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, kdy se tato komunita rozrůstala a vytvářela, tedy v době, kdy byly hranice tehdejší Československé socialistické republiky téměř nepropustně uzavřené, byl jakýkoliv typ přistěhovalectví pro nás nepředstavitelný.

S odstupem let můžeme konstatovat, že těchto několik desítek tisíc Vietnamců v naší zemi, dnes už ve druhé a asi i třetí generaci, jsou obohacením české společnosti. Vietnamci se dokázali přizpůsobit naší kultuře, aniž by se připravili o své tradice a zvyky. Nebudeme si nalhávat, že ani oni nejsou trnem v oku některým místním radikálním nacionalistům. Samozřejmě jsou také známy i případy obchodníků, kteří prodávají padělané nebo nedaněné zboží. Nejmladší generace Vietnamců však nakračuje k tomu, aby zbourala i zbytky bariér. Kupříkladu je už natolik integrovaná do společnosti, že její příslušníci mluví mnohdy kultivovanější češtinou než jejich vrstevníci. Ve školách patří často k nejpracovitějším a nejtalentovanějším studentům, pedagogy jsou Vietnamci hodnocení jako klidní a přátelští. Jsou tedy na nejlepší cestě, aby svého talentu využili ještě mnohem lépe než jejich rodiče.

Zkrátka Vietnamci v Česku jsou důkazem, že multikulturní společnost může velmi dobře fungovat, pokud je pro společnost přínosná a obě strany jsou ochotny se vzájemně tolerovat. Sice asi nejde o univerzální recept na řešení problémů současné Evropy, naše soužití však představuje přinejmenším naději.