Program jednání o placené práci a neplacené na nové knize – 77, a ničeho nelituji. Nevím, kolik telefonátů, sms a mailů jsem dostal na téma převratu. Na jeden jsem odpověděl poukazem na prvky britského designu akce, na druhý dotaz odpovídám jinak, než jsem zahlédl na internetu

1. Standardní reakce ruského ministerstva zahraničí na události týkající se akcí proti Rusku, popsal již v roce 1856 kancléř A. M. Gorčakov v okružní nótě. Nesouhlasící ani s právem, ani se spravedlností, je vyslovování formulí: Červené linie, provokace, cynický čin, příprava odpovědi. Z čehož však nic nevyplývá, kromě toho, že to zvyšuje, jak dokazuje dění nejenom v rámci SVO, OSN, MS a dalších organizací, drzost zahraničních partnerů podle pravidla proč nekrást, když to nikdo neodnese? Současně to vyvolává odpovídající reakci u představitelů především neutrálních států, kteří to vše pozorují, a ruskou společnost to stále více rozzuřuje. Proto podceňování tohoto jevu se nikomu, včetně prezidenta Putina, nevyplatí.
2. Podobně je tomu se standardními reakcemi a vysvětlováním událostí prezidentem Putinem. Obě obsahují dvojsloví – podvedli nás, klamali nás, lhali nám apod. Taková jazyková forma nutí ptát se: Jak je možné tak dlouho a opakovaně podvádět, klamat nebo lhát bývalému kvalitnímu rozvědčíkovi? Na takovou otázku v podstatě existují dvě odpovědi: Reakce a vysvětlení jsou určena vnitřnímu spotřebiteli, tj. občanům Ruské federace. Ti prezidentovi ve velké míře věří a současně nemohou vysvětlit svoji víru a své pochybnosti. Nebo vnějším spotřebitelům, tj. potenciálním spojencům a partnerům, t.č. pod vlivem USA. Ty nikdy neberou ohled na přirozená práva národů, zájmy a dohody. Jestliže reakce a vysvětlení jsou určena vnějšímu spotřebiteli, pak v takovém případě jedná prezident nejenom správně v krátkodobém, ale i střednědobém smyslu, protože se jedná o vizi a správné ohodnocení trendů.
3. Přestože se Rusko mění na očích – jak jsem se mohl nedávno sám přesvědčit a krátce popsal v příspěvku Euroasijský kongres a Mezinárodní informační bezpečnost (18.6.2023), pátá kolona koná dál, korupce dál metastázuje a změny požadované Kremlem jsou rychlejší než adaptační schopnosti ministrů a občanů. Jejich myšlení totiž zaostává za změnami a potřebou rychle aplikovat kritické myšlení a z něho vyplývající konání a mluvu, tj. jazyk. Dříve - před sto lety a ještě později například, fungoval diplomatický jazyk zásadně jinak. Šlo o zásadu - měkké lože, ale tvrdý spánek. Nevím, zda se to ještě učí na MGIMO, nebo (jenom) na Aspenu.
4. Koneckonců byla porušena hlavní zásada odpovědné politiky. Ta zní - chlapec řekl, chlapec udělal. Pokud řekl, ale neudělal, pak to není chlapec, ale někdo jiný. Široká veřejnost nemusí být obeznámena s jemnostmi diplomatického vyjadřování. Ale mluvení, po kterém následuje nekonání a rostoucí drzost partnerů nebo dokonce nepřátel, podlamuje víru ve vlastní sílu a důvěru. Proto kýčovitá slova z řady červených linií, které používá ruské MZV, MO a také Kreml vyžadují nevyhnutelnou akci moci, která o červených liniích mluví. Po varovném výstřelu do vzduchu by měl - pokud partner trvá na svém - následovat smrtící výstřel. Pokud se tak nestane, není jasné, proč se kulkami plýtvá. Příznivci Prigožina, kterých není v Rusku málo, s pravděpodobností hraničící s jistotou nevěří oficiálním představitelům moci, že skutečně jednají v zájmu lidu, Ruska, jeho suverenity a národních zájmů mj. i na Ukrajině.

Kdyby v reakci na nekonečné útoky Západu na Rusko MZV, MO nebo Kreml reagovaly prakticky a pro Západ bolestně, rozčilení, zklamání a nejistota ruské veřejnosti by byly menší.

Protože lze vyloučit pomatenost Prigožina, ale nelze vyloučit význam Wagnerovců ve Velké hře a národní hře s MO, podobně jako nelze vyloučit blížící se konec trpělivosti prezidenta Putina s posloucháním lží a výmluv a nepoučitelností ministrů, a současně formy změn kádrů se dnes musí z pochopitelných technologických důvodů lišit od minulých, nabízí se vysvětlení pokusu o převrat s pomocí umění Vysoké hry v komplexní národní a mezinárodní situaci.

Ministr Lipavský by si měl raději vzpomenout na předčasnou radost marockého brankáře Chalíd Askri. Ten se v utkání domácího poháru předčasně radoval z chycené penalty v rozhodujícím rozstřelu (nevzpomínám si přesně, zda 10. nebo 11. září 2010). Bil se v prsa, líbal dres a vyzývavě se díval směrem na tribunu a nevšiml si, že míč vzal faleš a stočil se do branky. Askriho tým FAR Rabat nakonec prohrál v rozstřelu 6:7 a do čtvrtfinále postoupil Maghreb Fez. S pravděpodobností hraničící s jistotou pan ministr Lipavský trpící deficitem vnímání a pozornosti bude muset balit kufry ke konci roku a nepoletí na Krym. Kam? Kdo ví, ať napoví!

Prigožin se ale může radovat. Proč? Posílí Bělorusko, bude to mít blíže do Kyjeva a na cestu tam mu připlatí USA formou zrušení sankcí, které byly uvaleny na jím vedenou organizaci a teď mají být zrušeny. Než se vydá na cestu, bude mít čas shlédnout si historický film Gladiátor Ridleyho Scotta z roku 2000. Tento jeden z nejúspěšnějších filmů vůbec získal Oscary za nejlepší film, nejlepší mužský výkon v hlavní roli, zvuk, kostýmy a vizuální efekty, může připomenout Prigožinovi postavu a osud Maximusa Decimusa Meridia (1??-192 AD), velitele armád Severu a legií Felix. Největší římský vojevůdce ve 2. století našeho letopočtu, sloužil loajálně pod císařem Markem Aureliem během jeho dvanáctiletého tažení proti germánským kmenům u Vindobony v Germánii. Marcus Aurelius chtěl, aby se stal jeho nástupcem a učinil Řím opět republikou, ale Marcus byl zavražděn svým synem Commodem. Ten nařídil pretoriánské gardě zabít Maxima a jeho rodinu poté, co mu Maximus odmítl přísahat věrnost. Maximus unikl, ale později byl zotročen a stal se velmi slavným gladiátorem. V roce 192 měl konečně příležitost pomstít svého zesnulého císaře, stejně jako jeho ženu a syna, a zabil Commoda, i když zemřel na jeho zranění.

Poučení: Kdo se směje naposledy, ten se směje nejlépe. Souhlasu netřeba.