Vážený pane prezidente, vážený pane arcibiskupe, vážení členové rodiny pana kardinála, vážení smuteční hosté, chce se mi říci vážení pozůstalí, protože po panu kardinálovi Dukovi jsme tady vlastně zůstali my všichni,

jsem nesmírně poctěn tím, že jsem byl vybrán, abych se zde, na tomto posvátném a historickém místě, s panem kardinálem, s touto mimořádnou osobností naší země, rozloučil.

V této překrásné katedrále, kterou tolik miloval a o jejíchž nových varhanech, jejichž hlas už bohužel neuslyší, se mnou nesmírně živě mluvil i při našem posledním setkání v nemocnici, jsem byl mnohokrát a vždy jsem pozorně poslouchal jeho moudrá slova a zamýšlel se nad nimi. Jednou to však bylo jinak. Jednou jsem mluvil ze stejného místa jako teď. Bylo to před patnácti lety, když jsem – jako prezident republiky – blahopřál Dominiku Dukovi ke jmenování arcibiskupem pražským, primasem českým. Byl jsem si už tehdy jist, že se rodí něco nového, že mu to otevře nové prostory a poskytne novou příležitost pokračovat v uskutečňování své unikátní životní mise.

Vyjádřil jsem tehdy svou, a určitě nejen svou, naději, že nový arcibiskup přispěje ke sblížení katolické církve a české společnosti, které historie od sebe mnohokrát vzdálila. Ne náhodou i v kondolenčním telegramu papeže Lva XIV. zazněla věta, že se kardinál Dominik Duka zasloužil o „dialog mezi vírou a společností“. Těchto jeho slov si velmi vážíme a jsme rádi, že to sám Lev XIV. takto viděl a vnímal.

Dnes si mnozí stěžují, že ve veřejném životě chybí velké osobnosti, které by byly ostatním autoritou a vzorem. Jsem přesvědčen, že kardinál Duka takovou osobností byl. Chladné listopadové ráno, když jsme ještě za tmy dostali zprávu o jeho úmrtí, bylo pro mnohé z nás nesmírně smutné. Dominiku Dukovi se podařilo stát se konstantou našich životů. Můžeme mu slíbit, že touto konstantou bude i nadále.

V mé první veřejné reakci na úmrtí pana kardinála jsem řekl, že po něm zůstane „nepřekonatelná mezera“. Komentátoři v médiích neprotestovali proti slovu mezera, ale opakovaně se ptali, proč nepřekonatelná. Odpovídal jsem, že se mezera tohoto rozměru nezacelí jmenováním nebo volbou, že osobnost tohoto typu musí růst a uzrát, že na sobě takový člověk musí nepřetržitě pracovat a že toho musí v životě hodně zažít a prožít. To všechno utvořilo Dominika Duku, jak jsme jej znali.

Byl naprosto otevřený vůči světu, ale zůstal Čechem, bytostně spojeným s českou zemí. Byl Východočechem, kde se narodil, byl Jiho- či Západočechem, když na Nepomucku působil v malé vesnici jako farář. Jako pražský arcibiskup se stal i Pražákem. A my Pražáci jsme ho přijali.

My, kteří jsme měli to štěstí, že jsme pana kardinála osobně znali, budeme vždy vzpomínat nejen na jeho odolnost, nebojácnost a opravdovost, na pevnost víry, a s tím spojenou určitou přísnost a zásadovost, ale i na jeho dobrotu a laskavost. A i na jeho srdečný a milý úsměv. Měl jsem ho rád.

Mnohé je skryto v jeho biskupském heslu „in spiritu veritatis“, v duchu pravdy. Jeho odkaz zavazuje. Na pana kardinála Duku nezapomeneme.

Pane kardinále, stal jste se jedním z nejvýznamnějších osobností naší země.