Nádherně rozkvetlé stromy už nebzučí jako v dřívějších letech. Ztichly. Je to ticho hřbitova včel. Živěji je jen v umírajícím lese. Místo včel máme kůrovce. Zatímco se bavíme zápasy s papírovými tygry, jednou s prchajícími uprchlíky, podruhé s nepřítomným eurem, bohorovně přehlížíme prudký úpadek základních zdrojů života v naší zemi.

Na začátku března uspořádala Česká lesnická společnost odborný seminář Vliv sucha na současný zdravotní stav lesů v ČR. Je to jedna z reakcí na to, že lesní systémy v Česku se začínají hroutit. V loňském roce bylo kalamitně vytěženo dvakrát větší množství dřeva než po orkánu Kyrill. Odborníci to označují za největší historickou katastrofu, jaká nás dosud potkala, ale sucho je jen jednou její složkou.

Seminář potvrdil, že sucho je, ale nikoliv proto, že o moc méně prší. Průměrný roční úhrn srážek ve více než stoletém období zaznamenává sestupný trend v pouhých jednotkách procent. Prší však jindy a jinak. Vyprahlá krajina je občas zbičována přívalovými dešti, po kterých dlouhé týdny ani nekápne.

Za nejpodstatnější zprávu z celé akce však považuji fakt, že se konečně setkávají lesníci a klimatologové. Na semináři v obnoveném a výrazně oživlém Národním zemědělském muzeu v Praze spolupracovali také vědci z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd ČR a profesoři Mendelovy univerzity v Brně.

Téma klimatických změn není nové, ale zatím bylo spíše pro srandu. V médiích si je monopolizovali šaškující politici, kteří si buď zakrývali oči a uši, aby bylo jasné, že k nim klimatické změny nedolehnou, nebo se dopajdali do kabinetu křivých zrcadel, a ve škodící obludě, kterou tam spatřili, poznali neomylně ekoteroristy.

Sucho v zemědělské výrobě bývá v určitých kruzích vnímáno jako radostná událost, protože přináší šanci, že budou nové přehrady. Nakonec, proč ne, kdyby to byla spása. Jenže spása to není. Díval jsem se do posledních statistik ministerstva zemědělství, kolik je u nás zavlažované orné půdy. Jsou to necelá dvě procenta, a lze je zvýšit na čtyři. Jenže přehrady jsou drahé, voda se zpoplatní, a kdo na ni nebude mít, zdechne. Nemluvě o tom, že přednost dostanou jaderné elektrárny, které řeku proženou chladicí věží a vypustí ji do vzduchu.

Vylezme tedy z betonu a vraťme se do lesa. Tam je sucho nejděsivější. Všude straší souše umučené nevhodným lesnickým hospodařením a doražené kůrovcem. Víme, co dělá suchý les v Kalifornii nebo na Balkáně nebo v Rusku. Nebo na Slovensku. Hoří. Až začne hořet náš les, a potom prudké lijáky spláchnou i půdu, nezbyde, než českou hymnu zkrátit. Zemský ráj musí pryč. Začne zemské peklo. Všechny efekty klimatické změny se ještě vyhrotí.

Zemský ráj má v Česku kůrovec, protože naše lesy tvoří stárnoucí oslabená smrková monokultura, která se nacpala do nevhodných podmínek i v nížině. No nepěstujte to, když je to tak ekonomicky výhodné. Vydělává to peníze. Proti tomu přece nemůže být žádný rozumný člověk! Líbí se to lesníkům, už se to líbí i brouku, jen všechny ostatní to zabije.

Na konci dubna se téma probilo až do sněmovny, kde proběhl odborný seminář, protože poslanci budou muset přizpůsobit i zákony podmínkám katastrofy. Generální ředitel Lesů ČR Daniel Szórád žádá vládu o vytvoření legislativních podmínek pro krizový režim. Jen Český rozhlas zaznamenal i vystoupení profesora Josefa Fanty, který na semináři zastupoval Platformu pro krajinu při Botanickém ústavu Akademie věd. Připomněl, že nestačí řešit akutní problém: „Pro český lesnický výzkum klimatická změna do nedávné doby neexistovala. Je to vina lesnické politiky, která tuto otázku nikdy nepoložila.“ Vláda musí změnit celkový pohled na lesy.

Daniel Szórád už o klimatické změně ví. Spolu s chřadnutím lesních porostů v některých regionech ji považuje za základní výzvu posledních let. Varuje, že kůrovec může zvládnout během roku až tři generace. Proto musí na místě holin vyrůstat přirozenější lesy, zpočátku třeba i z náletů pionýrských dřevin, které bychom jinak považovali za plevel. Teď jsme rádi, že se tam chytí aspoň něco. Cílem je druhová, prostorová i věková diferenciace nově zakládaných porostů.


Ale smí se to? Ředitel Szórád věří ve využití všech legislativních výjimek a burcuje k podpoře biodiverzity, tvořivých sil přírody, všech dřevin. Ale také ke snížení škod zvěří. Tomu by nejlépe pomohlo snížení stavů zvěře, ale to by pak myslivci mohli začít střílet po něm.

Výzva, před kterou stojíme je opravdu základní. Jsou ohroženy základy veškeré naší biologické existence. Souběžně totiž vraždíme i další složky prostředí. Země je v situaci národní katastrofy, která se zatím nepromítá do čísel o hospodářském růstu, státním rozpočtu a nezaměstnanosti. Jak dlouho? Místo včel máme kůrovce. Místo chleba bionaftu, kterou nikdo nepotřebuje. Co bude, až ze zemědělství nezbydou ani dotace?

To se stát může, Brexit nutí Evropskou unii ke změně dotační politiky. Peníze musí jít tam, kde je opravdu zle, protože jinak tam vzniknou významné kapsy protievropského odporu. My významní nejsme, a máme ostatně všechny předpoklady pro to, abychom se o sebe postarali sami. Stačí přestat blbnout. Zrušení dotací nám spíš pomůže, protože nás přinutí k úvaze, k čemu že to zemědělství vlastně je? Má plodit jídlo pro všechny, nebo prachy jen pro někoho?

Nabídnu teď jednu nekorektní ilustraci, ale je tak lákavá, že mi to nedá. Kdo se podívá do dotačních statistik, ten snadno zjistí, že čeští zemědělští zaměstnavatelé jsou na tom líp než američtí plantážníci v čase otroctví. Vážně, tohle jsou poslední čísla:

V zemědělství byla roku 2016 průměrná mzda 268 548 Kč ročně. Je to mimochodem o pětinu méně, než je průměr v národním hospodářství, přestože kvalifikační struktura se až tak moc neliší. Ale na víc nemáme.

Nemáme? Tak počítejte se mnou. Jistě, zaměstnavatel musel ke mzdě přidat i příspěvky na pojištění ve výši 34 procent, takže ho to celkem stálo 359 854 korun na pracovníka ročně. Avšak výraz, že ho to něco „stálo“, je třeba dát do uvozovek. Ve skutečnosti to českého zemědělského zaměstnavatele nestálo nic, protože celkové dotace do zemědělství na jednoho průměrného pracovníka s plným úvazkem činily 523 000 korun ročně.

Čeští zemědělští zaměstnavatelé dostali víc, než kolik je stála veškerá práce. Lidé pro ně pracují zadarmo, ale otroci to nejsou. V Česku je zavedeno zvýhodnění ve srovnání s americkými otrokáři na plantážích bavlníku v časech Chaloupky strýčka Toma. Otroky si nemůžeme dovolit, protože ty je třeba ubytovat a živit. S tím ať si zemědělští pracovníci se svojí mzdou, která je o pětinu nižší než průměr, poradí sami. Zato příjemcům zemědělských dotací se fakticky doplácí i na daně. A ještě zbyde.

Připomeňme si, že zemědělské dotace v Evropské unii původně vznikly jako obrana venkova před vylidněním. Měly pomoci hlavně rodinným farmám a místní družstevní výrobě. U nás jsou zemědělská družstva rochdaleského typu (jeden člen, jeden hlas) zakázána. Česká zemědělská družstva jsou skryté akciovky a většina dotací míří do největších podniků s monokulturní produkcí a velkou vahou exportu základních plodin s minimální přidanou hodnotou.

Ve všech evropských debatách o ochraně půdy jsme vždy na straně škůdců. Máme rádi jedy. Bijeme se do krve za největší lány. Nevadí nám eroze. Většina peněz jde „na plochu“, bez ohledu na užitek. Co na tom, že to půdu zabíjí. České zemědělské dotace jsou dotacemi na vraždu.

Je nejvyšší čas se probudit. Když se zeptáte odborníků, co s tím, vysypou to z rukávu. Jenže hlavní slovo mají jiní. Teprve teď si začínáme uvědomovat, že pouhá ekonomická bezohlednost a ideologická zabedněnost je cestou do pekel. Když smí mluvit ředitel Českých lesů, stojí za ním ministr. Když jde ministr do sněmovny, premiér a vláda souhlasí. Je dost pozdě, ale dá se s tím něco dělat.

Klíčové je zjištění, že příroda není to kolem nás, na čem nezáleží. Příroda, to jsme i my. Ne jenom my, ale my v celku přírody. A na nás už snad proboha záleží.