Podle jeho vyjádření dělal a dělá všechno, aby prý u předsedy vlády změnil jeho způsob vládnutí a politiky, ale bohužel bez žádoucího  výsledku. Obecně lze Klusovo snažení srovnat s Komenského rčením, že „Veškeré kvaltování k hovnu jest“, jen to „kvaltování“ je potřeba zaměnit se slovesem „snažení“!
    

Chtěl jsem původně v tomto článku napsat něco o Tomáši Klusovi, rádoby  „umělci“, lidovém pěvci, potulném kejklíři se sklonem k intrikám a nutkáním zalíbit se veřejnosti svými politickými „častuškami“, tedy nejapnostmi, jimiž  chce kritizovat údajnou nepatřičnou politickou morálku, neférovost a jiné nectnosti premiéra Babiše, případně prezidenta Zemana. Chtěl jsem, ale hned po přečtení několika desítek příspěvků v diskusi k článku „ Tomáš Klus toho má dost: Dvojice Zembiš – čiré zlo v čele stát", uveřejněném v Parlamentních listech, jsem však od svého záměru ustoupil, neboť jsem si uvědomil, jak asi zbytečně bych plýtval svými „silami“(!), když vše, co bych rád čtenářům sdělil, je obsaženo v cca 330 příspěvcích v diskusi k článku. A mohu říct, že čtenáři nešetří rádoby „umělce“ Kluse v ničem, ostatně tak tomu bývá v celé řadě jiných příspěvků k jiným článkům, ve kterých se prezentují takové esa, osobnosti, jako je Hutka, Hrušínský, Halík, Tchajwanec, Němcová, Holubová, Langšádlová a další „vyvolení“.
     

S odkazem čtenářů na příspěvky k diskusi k článku T. Kluse mě de facto inspirovala skutečnost, že mnozí, ne-li většina těch, kteří se prezentují svými „pozoruhodnými a duchaplnými“ články v Parlamentních listech (a že často je to opravdu kumšt ustát obsah jejich článků, aby to se čtenáři „nepraštilo“) se absolutně nazajímají, jak na jejich články reagují čtenáři navzdory tomu, že články jsou určeny právě jim, čtenářům, resp. občanům. Tedy aspoň si to myslím. Tím chci říct, že se vůbec nesnaží zjistit hodnocení a názory čtenářů které, pokud by je četli, je museli nutně přivést k zdrcujícímu, za jistých okolností až tramatizujícímu poznání, jak strašně moc jsou trapní, směšní, neoblíbení, nenávidění, odsouzení hodni. Nic takového se však neděje.   
    

Autoři článků zřejmě v přesvědčení, jaká nepoznaná moudra, poznatky a vědomosti předkládají čtenářům, ale již postrádají potřebu se přesvědčit či znát, jak jejich slova či názory byly přijaty čtenáři. Jak jsem již zmínil, nic takového autory nezajímá, proto také jsou v očích, ale také ve vědomí čtenářů velmi drsně, hrubě, často až za hranu únosnosti kritizováni, pomlouváni a právem odsuzováni, což by za předpokladu, že by seznali pravdu v rámci odezvy či reakci čtenářů., by se podobným článkům, případně rozhovorům apod., vyhýbali, nebo jejich odmítáním jim předcházeli.
    

Pokud by totiž reagovali na všechnu kritiku, museli by změnit svůj styl práce, politiky, museli by plnit sliby dané před volbami, respektovat oprávněné požadavky a potřeby voličů, museli by jednat odpovědně a také by museli slevit ze svých osobních aktivit, eliminovat korupčnost a intrikářství atd., atd.
     

Z uvedeného vyplývá smutná skutečnost, že výše jmenovaní raději budou pomlouvání, ostrakizováni, dehonestováni, neoblíbeni až nenávidění, jen když si si zachovají své výhody, postavení, moc a z toho plynoucí bohatství.