Petr Žantovský: Zrození antisemity

KOMENTÁŘ

Jak se stal Adolf Hitler odpůrcem Židů? Petr Žantovský v jubilejním pokračování svých čtenářských výpisků rozkrývá pozoruhodně aktuálně paralely.

4. prosince 2023 - 07:00

Kniha Adolfa Hitlera Mein Kampf je právem považována za bibli nacismu, antisemitismu a teutonské expanzivity německého národa vedeného k představě, že je vyvolen ke světovládě. Tuto knihu napsal Hitler ve vězení, kam se dostal za aktivní účast v nezdařeném „pivním puči“ v listopadu 1923. V knize popisuje svůj život od dětství až po přerod dříve marginální strany DAP (Deutsche Arbeits Partei) ve stranu silnou a v budoucnu smrtícím způsobem formující historii – NSDAP (Nazional Sozialistische Deutsche Arbeits Partei). Hitler byl tím mužem, který této nové politické síle už v oné knize Mein Kampf určil směr a program, a to skoro deset let předtím, než se zmocnila roku 1933 skutečné vlády nad Německem. Z dnešního úhlu pohledu lze jen truchlivě konstatovat, že většinu svých představ Hitler bohužel v následujícím období naplnil.

Poznávacím znamením nacismu a Hitlera samého byl fanatický antisemitismus, nesmiřitelný odpor a boj proti „světovému Židovi“. Protože se tato, holocaustem dokonale demonstrovaná zrůdnost znovu dostává do našeho veřejného diskursu, stojí za to se vrátit znovu ke kořenům. Následující pasáž z knihy Mein Kampf pochází z kapitoly Léta učení a strádání ve Vídni, ale v duchu textu samotného jsme tento výňatek nazvali lapidárně a přesně:

Zrození antisemity.

Kolik mých původních názorů se změnilo? Antisemitismus, to byla to asi moje nejtěžší proměna vůbec. Představovala většinu vnitřních duševních bojů a teprve po několikaměsíčním zápase mezi rozumem a citem, začalo převažovat vítězství rozumu. O dva roky později rozum následoval cit a stal se od té‚ doby jeho nejvěrnějším strážcem a varovatelem.

V době tohoto trpkého zápasu mezi duševní výchovou a chladným rozumem mi poskytoval neocenitelné služby v názorném‚ vyučování vídeňské ulice. Přišla doba, kdy jsem už nebloudil slepě po obrovském městě jako v prvních dnech, nýbrž prohlížel jsem si otevřenýma očima všechno - kromě staveb i lidi. Když jsem se jednou tak potoulal po vnitřním městě, narazil jsem náhle na zjev v dlouhém kaftanu s černými loknami. Moje první myšlenka byla: Je to také Žid? Tak ovšem v Linci Židé nevypadali. Pokradmu a opatrně jsem muže pozoroval, ale čím déle jsem zíral do toho cizího obličeje a zkoumal pátravě jeho tahy, změnila se v mém mozku první otázka v jinou: Je to také Němec?

Jako vždy v takových případech jsem se pokoušel odstranit pochybnosti pomocí knih. Koupil jsem si tehdy za pár haléřů první brožury ve svém životě. Bohužel vycházely všechny ze stanoviska, že čtenář do jisté míry židovskou otázku zná a dokonce ji chápe, avšak jejich tón byl většinou takový, že pochybnosti přicházely částečně ze zploštělých a krajně nevědeckých tvrzení tam uváděných.

Vrátil jsem se zase o týdny, ba dokonce měsíce zpět. Věc se mi zdála tak nehorázné obvinění, tak nesmírně, že mě trápila obava, abych se nedopustil bezpráví, a zase jsem byl sklíčený a nejistý.

Přirozeně jsem už nemohl dost dobře pochybovat o tom, že se zde nejedná o Němce zvláštního vyznání, nýbrž o národ jako takový, od té‚ doby, co sem se začal zabývat touto otázkou a zaměřil svoji pozornost na Židy, jevila se mi Vídeň v jiném světle než dříve. Ať jsem šel kamkoli, viděl jsem jen Židy, a čím více jsem jich viděl, tím více se v mých očích odlišovali od jiných lidí. Zvláště vnitřní město a okresy na severu od Dunajského kanálu se hemžily lidem, který se lišil už zevnějškem.

Ale i kdybych ještě pochyboval, pochyby zmizely s konečnou platnosti, a to v důsledku postoje části Židů samých. Jejich velké hnutí, které ve Vídni nemělo málo stoupenců, vystupovalo co nejostřeji za stvrzení národního charakteru Židů: za sionismus. Zdálo se sice, jakoby jen část Židů schvalovala toto stanovisko a velká většina takové stanovisko odsuzovala a dokonce vnitřně odmítala, ale při bližším pohledu se toto zdání rozletělo jako nepříjemné výpary na čistě účelové výmluvy, neřkuli lhaní. Vždyť takzvané židovské liberální smyšlení neodmítalo přece sionisty jako Židy, ale asi jako Židy s nepraktickým, dokonce snad nebezpečným veřejným vyznáváním svého židovství. Na jejich vnitřní soudružnosti se tím ale nic neměnilo. Tento zdánlivý boj mezi sionisty a liberálními Židy mi byl vbrzku protivný, byl přece veskrze nepravdivý, tedy prolhaný a tudíž se málo hodil k hlásané mravní výši a čistotě tohoto národa. Vůbec ona morální a čistota tohoto národa byla věda sama pro sebe. Že se nejednalo o žádné milovníky vody, to bylo vidět už na jejich zevnějšku, i když člověk přimhouřil obě oči. Později mi bylo někdy zle ze z pachu těchto kaftanů. K tomu ještě musíme přičíst jejich špinavé oblečení a málo rekovný zjev.

To vše nemohlo působit přitažlivě, člověk musel být zhnusen, když kromě tělesné nečistoty objevil najednou morální špínu tohoto vyvoleného národa.

Pomalu jsem zakrátko o ničem jiném tolik nepřemyslel, jako o druhu činnosti Židů v určitých oblastech. Nebylo neřádstva v jakékoliv formě, žádná nestydatost, především v kulturním životě, na nichž by se byl nepodílel alespoň jeden Žid. I když se řízlo do takového nádoru opatrně, našel se Židáček jako červ v hnijícím těle, často zcela oslněn náhlým světlem.

Bylo to těžké obvinění, kterého se dostalo v mých očích Židům, když jsem poznal jejich činnost v tisku, umění, literatuře a divadle. Tomu už nemohlo pomoci žádné jímavé ujišťování. Stačilo prostudovat plakáty, které nesly jména duševních tvůrců těchto hrozných filmových a divadelních slátanin, které tu byly vychvalovány, aby se člověk se na delší dobu zatvrdil. To byl mor, duchovní mor, horší než kdysi černá smrt, kterou tu byl infikován národ. A jaké množství tohoto jedu se vyrábělo a šířilo! Přirozeně, čím je duševní a kulturní úroveň takového výrobce umění nižší, tím neomezenější je jeho plodnost, až takový chlapík začne vrhat svoje neřádstvo jako katapult ostatním lidem do obličeje. Přitom ještě v neomezeném počtu, pomysleme jen, že příroda na jednoho Goetha vsadí do kožichu lidstva deset tisíc takových mazalů, kteří pak jako bacilonosiči nejhoršího druhu otravují lidstvo.

Bylo to hrozné, ale nedalo se přehlédnout, že právě Žid byl vybrán přírodou na tuto úlohu v přehojném množství. Musí se hledat jeho vyvolenost právě v tom?

Začal jsem tehdy zkoumat pečlivě jména všech výrobců těchto nečistých produktů ve veřejném kulturním životě. Výsledkem byl můj stále horší postoj k Židům. Mohl jsem se tomuto pocitu tisíckrát vzpírat, závěry musel udělat rozum. Nelze popřít fakt, že devět desetin veškeré literární špíny, uměleckého kýče a divadelních hloupostí šlo na vrub národa, který čítá sotva setinu všech obyvatel v zemi, bylo to prostě tak.

Také jsem začal zkoumat svůj milý "světový tisk" z tohoto hlediska.

Čím hlubší byla sonda, tím víc se zmenšoval můj někdejší obdiv. Styl byl stále nesnesitelnější, musel jsem odmítnout plytký a mělký obsah, objektivita výkladu se mi zdála víc lživá než poctivá a pravdivá - ale autoři byli Židé. Tisíce věcí, které jsem dříve sotva viděl, se mi nyní zdály pozoruhodné, jiné zase, které mi kdysi daly podnět k přemýšlení, jsem se naučil chápat a porozumět jim.

Liberální smýšlení tohoto tisku jsem též viděl v jiném světle, vybraný tón odpovědí na útoky a jejich umlčování se mi teď jevily jako chytrý a zároveň podlý trik, zaníceně psané kritiky byly určeny vždy židovskému autorovi a odmítnutí bylo určeno vždy jen Němci. Tichá popichováni proti Vilému II. se vyznačovala metodickou vytrvalostí, stejně jako doporučováni francouzské kultury a civilizace. Kýčovitý obsah novely se stal v mých očích neslušnosti a z řeči jsem slyšel tóny cizího národa, smyslem toho všeho ale bylo Němectvu škodit, a to tak jasně, že to mohlo byt pouze záměrné.

Kdo ale měl na tom zájem? Byla to náhoda? Pomalu jsem pozbýval jistoty. Vývoj byl urychlen náhledem do řady jiných věcí. Bylo to obecné pojetí mravů a morálky velké části židovstva, veřejně projevované a okázalé. Tady opět poskytla ulice názorné vyučování, někdy velmi zlé.

Poměr Židů k prostituci a k obchodu s děvčaty se dal studovat ve Vídni tak, jako snad v žádném západoevropském městě, snad s výjimkou francouzských přístavních měst.

Když tak člověk chodil večer třídami a ulicemi v Leopoldstadtu, byl nechtíc svědkem výjevů, které zůstávaly z velké části německému lidu skryty. Až válka poskytla příležitost bojovníkům na východní frontě vidět něco podobného, lépe řečeno přinutila je dívat se.

Když jsem poprvé poznal Žida, chladného a nestydatého, jako dirigenta tohoto hříšného podnikání vyvrhelů velkoměsta, přeběhl mi mráz po zádech. Ale pak jsem vzplanul. Ted' už jsem se nevyhýbal probírání židovské otázky, ne, teď už jsem si to přál. Jak jsem se ale naučil hledat ve všech oborech kulturního a uměleckého života Žida, narazil jsem náhle na jedno místo, kde bych ho nikdy nečekal.

Tím, že jsem poznal Žida jako vůdce sociální demokracie, začaly mi padat klapky z očí. Skončil tím můj dlouhý vnitřní boj.

Už v každodenním styku s mými druhy v práci mi byla nápadná podivuhodná schopnost měnit se, se kterou zaujímali v časovém rozpětí několika dnů různá stanoviska, ba někdy dokonce v průběhu pouhých několika hodin. Nemohl jsem pochopit, jak lidé, kteří měli stále ještě rozumné názory, když byli mezi sebou, a okamžitě je ztratili pod vlivem masy. Bylo to často k zoufání. Když jsem po několikahodinových rozmluvách byl přesvědčen, že jsem už tentokrát konečně prolomil ledy, vysvětlil jim nějaký ten jejich nesmysl a těšil se ze srdce z úspěchu, musel jsem druhý den začít od začátku: všechno bylo marné. Jako věčné kyvadlo se vracely jejich nesmyslné názory zpět.

Přitom jsem všechno ještě nepochopil: nebyli spokojeni s osudem, který je tak často tvrdě tloukl, proklínali ho, nenáviděli podnikatele, ti se jim zdáli být nelítostnými strůjci jejich osudu, nadávali úřadům, které se v jejich očích nedovedly vcítit do jejich situace, demonstrovali proti cenám potravin a pro své požadavky šli do ulic, to vše se dalo ještě rozumem pochopit. Co ale zůstávalo nepochopitelné, byla bezmezná nenávist k vlastnímu národu, ostouzení jeho velikosti, špinění jeho dějin a házení bahna na jeho velké muže.

Tento boj proti vlastnímu druhu, vlastnímu hnízdu a domovu byl nesmyslný i nepochopitelný. Bylo to nepřirozené. Člověk se z toho mohl přechodně uzdravit, avšak jen na dny, nanejvýš na týdny. Potkal-li člověk později někoho, kdo se domněle obrátil, byl zase stejný jako předtím.

Nepřirozenost ho měla opět ve své moci.

Postupně jsem poznával, že sociálnědemokratický tisk byl převážně řízen Židy, nepřipisoval jsem tomu však žádný zvláštní význam, bylo tomu tak i v jiných novinách. Nápadné bylo jen to, že ani jediný list, ve kterém byli Židé, nebyl skutečně list národní, a to národní ve smyslu mé výchovy a mého názoru. Přemohl jsem se a pokusil se číst tento druh marxistických tiskovin a můj odpor trvale vzrůstal. Pokusil jsem se poznat blíže výrobce těchto darebáckých slátanin. Byli to, počínaje vydavatelem, sami Židé. Vzal jsem si dosažitelné sociálnědemokratické brožury a vyhledal jména jejich autorů: Židé. Poznamenal jsem si jména téměř všech vůdců, daleko největší podíl měli opět příslušníci "vyvoleného národa", ať už se přitom jednalo o zástupce říšské‚ rady, nebo o tajemníky odborů, předsedy organizací nebo pouliční agitátory. Vyplýval z toho vždy stejný obraz.

Jména jako Austerlitz, David, Adler, Ellenbogen atd. mi zůstanou v paměti navždy. Jedno mi bylo nyní jasné: strana, s jejíž drobnými představiteli jsem už měsíce tvrdě bojoval, byla, co se vedení týká, téměř výlučně v rukou cizího národa, to, že Žid není Němec, jsem už teď věděl s konečnou platnosti, šťasten a spokojen. Teprve teď jsem zcela poznal svůdce našeho národa. Už rok mého vídeňského pobytu stačil k tomu, abych nabyl přesvědčeni, že žádný dělník není tak umíněný, aby nepodlehl hlubším znalostem a vysvětlení. Stával jsem se pomalu znalcem jejich vlastního učení a používal jsem ho jako zbraň v boji za mé vnitřní přesvědčeni.
Úspěch byl teď skoro vždy na mé straně. Velké masy bylo možné zachránit, i když za cenu největších oběti co do času a trpělivosti.

Nikdy se ale nedal žádny Žid zbavit svého názoru. Byl jsem tehdy ještě dost dětinský a vysvětloval jsem jim šílenost jejich učení, mohl jsem se v jejich kroužku umluvit, domníval jsem se, že se mi musí podařit přesvědčit je o zhoubnosti jejich marxistického šílenství, ale dosáhl jsem jen opaku. Zdálo se, že rostoucí pochopení ničivého vlivu sociálnědemokratických teorií a jejich realizace slouží jenom k posílení jejich odhodlání. Čím více jsem se s nimi přel, tím více jsem poznával jejich dialektiku. Nejprve počítali s hloupostí svého protivníka a pak - když nebylo východiska - prostě dělali hloupé ze sebe. Když jim to nepomohlo, tak správně neporozuměli nebo přeskočili ihned na jinou oblast, říkali pouhé samozřejmosti nebo je přijali a zase ihned převedli na podstatně odlišnou látku, při přistižení se odpovědi vyhnuli a nic přesného nevěděli. Ať člověk zaútočil na takového apoštola kdekoli, v ruce zůstal medúzovitý sliz. Ten tekl mezi prsty, aby se v příštím okamžiku zase spojil dohromady. Jestliže ho člověk porazil zničujícím způsobem a on pozorován okolím nemohl jinak než souhlasit a zdálo se, že se člověk dostal alespoň o krok dál, byl nazítří údiv veliký. Žid ze včerejška nevěděl už ani to nejmenší, vypravoval svůj starý zlořád, dělal jako by se nic nestalo, nemohl si vzpomenout vůbec na nic kromě toho, že správnost svého tvrzení včera dokázal.

Někdy jsem trnul. Co víc obdivovat - jejich hbitý jazyk nebo umění lhát. Začínal jsem je pomalu nenávidět. Dobré na tom bylo, že stejnou měrou jak mi padli do oka nositelé nebo alespoň šiřitelé sociální demokracie, rostla moje láska k mému národu. Kdo by také mohl při ďábelské obratnosti těchto svůdců proklínat ubohou oběť. Jak těžké bylo pro mne zvládnout dialektickou obratnost této rasy! Jak marný byl úspěch u lidí, kteří obrátí pravdu v ústech, popřou hladce právě vyslovené slovo, aby se ho už v příštím okamžiku zmocnili sami.

Ne. Čím více jsem poznával Židy, tím více jsem musel odpouštět dělníkovi. Největší vinu v mých očích neměl dělník, nýbrž všichni ti, kteří se nesnažili ustrnout se nad ním, s železnou spravedlností dát synovi národa co mu náleží a svůdce a kazatele zhouby přitlačit ke zdi.

Zkušenosti všedního života mně daly podnět k pátrání po pramenech marxistického učení. Jeho působení mi bylo dopodrobna jasné, z pohledu se denně jevil jeho úspěch, následky jsem si při troše fantazie uměl představit. Zbývala ještě otázka, zda zakladatelé předpokládali výsledek svého výtvoru v jeho závěrečné podobě, nebo zda se stali sami obětí omylu.

Podle mého soudu bylo možné obojí. V prvním případě bylo povinností každého myslícího člověka pronikat do fronty neblahého hnutí a tak snad přece zabránit nejhoršímu. Jinak ale museli být někdejší původci této nemoci národů skuteční ďáblové, neboť jen v hlavě obludy, ne člověka, mohl vzniknout plán této organizace, jejíž činnost musela vést ve svém závěru ke zhroucení lidské kultury a ke zpustošení světa. Poslední záchranou v tomto případě zůstával boj, boj všemi prostředky, které si lidský duch, rozum a vůle mohou představit, bez ohledu na to, komu pak osud přihodí na misku vah své požehnání.

Začal jsem se důvěrněji seznamovat se zakladateli tohoto učení a studovat základy hnutí. Že jsem se dostal k cíli dříve, než jsem doufal, za to vděčím své znalosti židovské otázky, i když tehdy ještě nepříliš důkladné. To mi umožnilo praktické porovnání skutečnosti s teoretickými žvásty apoštolů, tj. zakladatelů sociální demokracie, naučil jsem se rozumět řeči židovského národa: ten mluví, aby skryl nebo alespoň zastřel myšlenky, jeho cíle nenajdeme v řádcích knih, ty dřímají pěkně ukryty mezi nimi.

Byla to doba největší přeměny, kterou jsem musel ve svém nitru prodělat. Ze slabého světoobčana jsem se stal fanatickým antisemitou.

Ještě jednou, a to naposledy, mne přepadly pochybovačné a skličující myšlenky. Když jsem zkoumal dlouhá období dějin lidstva a působení židovského národa v nich, vyvstala najednou úzkostná otázka, zda si snad nevyzpytatelný osud z důvodu nám neznámým přece jen nepřeje konečné vítězství tohoto malého národa? Měl snad být tomuto národu přiřknut svět jako odměna? Máme objektivní právo pro boj za naši sebezáchovu, anebo je i toto v nás pouze subjektivně zdůvodněno?

Zatímco jsem se zahloubal do marxistického učení a působení židovského národa podrobil klidnému a jasnému zkoumání, osud sám mi dal odpověď.

Židovské marxistické učení odmítá aristokratický princip přírody a klade namísto věčného privilegia síly a moci masu a její mrtvou váhu.

Popírá tedy v člověku význam národa i rasy a tím odebírá lidstvu předpoklad existence a kultury. Toto by jako základ univerza vedlo myšlenkově k zániku každého pro lidi pochopitelného řádu. A tak jako v tomto největším poznatelném organizmu mohl být výsledkem realizace takového zákona pouze chaos, tak pro Zemi a obyvatele této hvězdy by to znamenalo jejich zánik.

Zvítězí-li Žid se svým marxistickým vyznáním víry nad národy světa, jeho korunou bude pohřební věnec lidstva a tato planeta poputuje vesmírem zase bez lidí, jako kdysi před miliony let.

Věčná příroda msti neúprosně překročení svých přikázání. Věřím dnes, že jednám v duchu všemohoucího Stvořitele: Tím, že se bráním Židovi, bojuji za dílo Pána.

Vybral Petr Žantovský


Anketa

Budete v příštích volbách do Sněmovny volit trojkoalici SPOLU?

Ano 10%
transparent.gif transparent.gif
Ne 81%
transparent.gif transparent.gif
Nevím 9%
transparent.gif transparent.gif