Národní sportovní centra. Miliardy bez měřitelného přínosu?

SPORT

Stát investuje do národních sportovních center. Otázkou zůstává jejich skutečné využití, účelnost výdajů a přínos pro přípravu reprezentantů. Článek Národní sportovní centra. Miliardy bez měřitelného přínosu? se nejdříve objevil na Sportovní magazín.

Národní sportovní centra. Miliardy bez měřitelného přínosu?
23.říjen 2026 - 06:30

Český stát dlouhodobě investuje do výstavby a modernizace národních sportovních center, která mají vytvářet špičkové podmínky pro přípravu reprezentantů a talentované mládeže. Prostřednictvím Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a později Národní sportovní agentury vznikl systém specializovaných sportovních zařízení, do něhož směřují významné veřejné prostředky. Zásadní otázkou však zůstává, zda stát dokáže doložit jejich skutečnou potřebnost, efektivní využití a konkrétní přínos pro český sport.

Národní sportovní centra představují další vrstvu systému státní podpory vedle sportovních svazů a rezortních sportovních center. Zatímco svazy zabezpečují činnost jednotlivých sportovních odvětví a rezortní centra poskytují zázemí vybraným reprezentantům, národní centra mají nabízet specializovanou infrastrukturu. Tyto instituce mohou sloužit stejným sportovcům, ale mají odlišné provozovatele, rozpočty a pravidla financování.

Právě proto nestačí hodnotit jednotlivé investice samostatně. Stát musí být schopen prokázat, že budování národních center odpovídá skutečným potřebám reprezentace, že jejich kapacity nejsou zbytečně duplicitní a že veřejné prostředky přinášejí výsledky odpovídající nákladům.

Akční plán podpory sportu 2027 přitom v opatření 10.1 přiznává, že strategické sportovní investice byly dosud řešeny jednotlivě, bez dlouhodobého plánu a předvídatelného financování. Nový Generel národní sportovní infrastruktury má tento stav změnit. Samotné vytvoření dalšího investičního programu však neodpoví na otázku, zda stát správně vyhodnotil potřebnost zařízení, do nichž již investoval.

Pro koho vlastně národní sportovní centra existují?

Dokumentace programu Národní sportovní centra 2023 až 2033 uvádí mezi podporovanými zařízeními například Nymburk, Harrachov, Račice a Prahu-Troju, plavecký areál Podolí, Ostravu, Vysočina Arenu v Novém Městě na Moravě nebo Prostějov. Jednotlivá centra mají odlišné zaměření, technické parametry i rozsah poskytovaných služeb.

Nymburk má podle programových záměrů nabízet víceúčelové tréninkové, ubytovací, stravovací a regenerační kapacity pro řadu sportů. Vysočina Arena slouží především biatlonu, běžeckému lyžování a dalším disciplínám. Račice a Praha-Troja představují specializovanou infrastrukturu vodních sportů, Harrachov zimních disciplín.

Samotná existence těchto zařízení však neprokazuje jejich optimální využití. Rozhodující je, kolik reprezentantů a talentovaných sportovců je skutečně využívá, jak často, za jakých podmínek a zda podobné služby již nejsou dostupné prostřednictvím jiných státem podporovaných institucí.

Významná část českých reprezentantů v individuálních sportech využívá zabezpečení rezortních sportovních center, zejména DUKLY a OLYMPU. Ta disponují vlastními nebo pronajímanými sportovišti, trenérským a odborným zázemím. Vzniká proto otázka, zda národní sportovní centra jejich kapacity účelně doplňují, nebo zda v některých případech stát financuje obdobnou infrastrukturu prostřednictvím několika různých institucí.

U kolektivních sportů je situace odlišná. Reprezentační týmy se skládají ze sportovců působících v domácích i zahraničních klubech a společně se připravují především během reprezentačních srazů a soustředění. Nejde tedy zpravidla o týmy, které by celoročně trénovaly v jednom národním centru.

To neznamená, že specializované centrum nemůže být pro kolektivní reprezentaci přínosné. Znamená to však, že jeho potřebnost musí být doložena skutečným rozsahem využití, nikoli pouze obecným odkazem na přípravu národních týmů.

Stát by měl být schopen u každého národního centra doložit počet reprezentačních soustředění, počet sportovců, skutečně využité tréninkové a ubytovací kapacity, podíl talentované mládeže i případné využití zahraničními týmy nebo veřejností.

Zásadní je také finanční stránka. Kolik stojí jeden den přípravy reprezentanta v konkrétním centru? Jaké jsou náklady na obsazenou tréninkovou hodinu? Jakou část provozu hradí stát a jakou příjmy z dalších činností? A bylo by možné stejnou službu zajistit levněji prostřednictvím existujícího sportoviště?

Bez takových údajů nelze spolehlivě posoudit účelnost veřejné investice.

Proč česká centra nejsou více propojena s univerzitami?

Další zásadní otázkou je organizační a odborný model národních sportovních center. Český systém vznikal především kolem sportovních svazů, specializovaných areálů a resortních institucí. Přitom v zahraničí existují modely, které výrazněji propojují vrcholový sport s univerzitami, výzkumnými pracovišti a sportovní medicínou.

Příkladem je Velká Británie, kde UK Sport a UK Sports Institute spolupracují se sítí akreditovaných vrcholových tréninkových center. Významnou roli v ní mají také univerzity, například Loughborough University nebo University of Bath. Tyto instituce propojují sportovní infrastrukturu s odborníky na fyziologii, biomechaniku, sportovní psychologii, výživu, diagnostiku a další oblasti sportovní vědy.

Podstatný není pouze rozsah sportovišť, ale především systém poskytovaných služeb. Tréninkové prostředí je propojeno s odborným zabezpečením, výzkumem a průběžným hodnocením kvality přípravy sportovců.

Česká republika přitom disponuje Fakultou tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, Fakultou sportovních studií Masarykovy univerzity, Fakultou tělesné kultury Univerzity Palackého i dalšími akademickými a zdravotnickými pracovišti. Otázkou proto je, proč se při budování národních sportovních center více nevyužívá jejich odborný, výzkumný a infrastrukturní potenciál.

Nejde o to, aby každé národní centrum muselo být součástí univerzity. Specializované areály pro biatlon, veslování nebo vodní slalom mají specifické technické a geografické požadavky. Univerzitní model však může být významnou alternativou zejména u víceúčelových zařízení, diagnostických center a odborného zabezpečení reprezentantů.

Propojení s univerzitami by mohlo umožnit společné využívání sportovišť, výzkumných laboratoří, diagnostických zařízení, odborníků a vzdělávacích kapacit. Současně by mohlo vytvořit přímou návaznost mezi vrcholovým sportem, vzděláváním trenérů a vědeckým výzkumem.

Právě zde se dostáváme k otázce standardů. Stát by měl jasně stanovit, jaké technické, odborné a provozní požadavky musí národní sportovní centrum splňovat. Nestačí pouze kvalitní sportoviště a ubytování. U zařízení určených pro vrcholovou reprezentaci musí být posuzována také dostupnost zdravotní péče, fyzioterapie, regenerace, sportovní diagnostiky, výživového poradenství a vědeckého zabezpečení.

Tyto služby nemusí každé centrum poskytovat vlastními zaměstnanci. Mohou být zajištěny smluvně nebo prostřednictvím spolupracujících institucí. Rozhodující však je jejich kvalita, dostupnost a skutečné využití.

Pokud stát financuje obdobné odborné služby prostřednictvím resortních center, sportovních svazů, Českého olympijského výboru a národních sportovních center, musí být schopen doložit, jak se jednotlivé služby doplňují a kdo za jejich poskytování odpovídá.

Samotná existence několika poskytovatelů neznamená duplicitní financování. Bez souhrnného přehledu však nelze zjistit, zda jsou veřejné prostředky využívány nejúčelnějším způsobem.

Veřejné investice musí mít předem stanovené výsledky

Nejdůležitější otázkou národních sportovních center nakonec není jejich počet, velikost ani stavební vybavení. Rozhodující je, jaký veřejný přínos mají přinášet a zda stát dokáže tento přínos skutečně měřit.

Programová dokumentace národních sportovních center počítá s modernizací a rozšiřováním jejich kapacit. NSA současně v minulosti poskytovala prostředky také na jejich provoz a údržbu. Stát tak nevynakládá peníze pouze na výstavbu, ale podílí se i na dlouhodobém fungování těchto zařízení.

Právě proto musí být investiční rozhodnutí spojeno s hodnocením celého životního cyklu sportoviště. Vedle pořizovacích nákladů je nutné sledovat energie, personální zabezpečení, údržbu, opravy, obnovu technologií a další provozní výdaje.

U velkých investic by měla být samozřejmostí analýza alternativ. Je skutečně nutné vybudovat nové zařízení? Nestačí modernizovat existující? Nelze využít sportoviště rezortního centra, univerzity nebo jiného provozovatele? A pokud se rozhodne o nové výstavbě, jaké konkrétní kapacity stát získá a kdo je bude využívat?

Stejně důležitá je dlouhodobá obsazenost. Sportovní zařízení může být moderní a technicky špičkové, ale pokud je významnou část roku nevyužité, musí stát vysvětlit, zda je taková kapacita skutečně nezbytná pro přípravu reprezentace.

U specializovaných zařízení přitom nelze mechanicky požadovat maximální celoroční obsazenost. Některé sporty mají sezonní charakter a některá sportoviště musejí splňovat specifické požadavky vrcholové přípravy. Hodnocení proto musí odpovídat účelu konkrétního centra.

To však nic nemění na základním principu. Veřejná investice musí mít předem stanovené cíle, očekávané využití a měřitelné výsledky.

Akční plán podpory sportu 2027 předpokládá vytvoření Generelu národní sportovní infrastruktury, který má zmapovat strategická zařízení a stanovit kritéria jejich zařazení. Současně počítá s vyhodnocením financování státní reprezentace a aktualizací pravidel resortních sportovních center.

Právě tyto dva úkoly by měly být propojeny. Není možné odpovědně plánovat další národní sportovní centra bez znalosti kapacit resortních center, potřeb sportovních svazů a skutečného využití již existující infrastruktury.

Stejně důležité bude vyhodnotit, zda stát potřebuje další samostatná zařízení, nebo spíše kvalitnější propojení současných sportovišť, univerzit, zdravotnických pracovišť a odborných služeb.

Základním měřítkem státní podpory národních sportovních center nemůže být počet postavených hal, bazénů nebo tréninkových zařízení. Musí jím být prokazatelný přínos pro přípravu reprezentantů a talentované mládeže, dosažený při hospodárném a účelném využití veřejných prostředků.

Pokud stát investuje stovky milionů korun do jednoho sportovního centra, musí být schopen doložit, proč tuto investici potřebuje, jaké služby za ni získá, kolik bude stát dlouhodobý provoz a zda existuje levnější nebo účelnější alternativa.

Český sport nepotřebuje národní centra pouze jako další kategorii sportovních zařízení. Potřebuje funkční a odborně propojenou infrastrukturu, která skutečně zlepšuje podmínky reprezentace a jejíž přínos lze veřejně kontrolovat.

Nový Generel národní sportovní infrastruktury proto musí být především prověrkou potřebnosti a účelnosti dosavadních i budoucích investic. Pokud pouze převezme seznam existujících center a doplní další investiční záměry, základní problém nevyřeší.

Stát totiž nemá financovat sportovní stavby proto, že existují připravené projekty. Má financovat takovou infrastrukturu, jejíž potřebnost, využití a veřejný přínos dokáže přesvědčivě doložit.

Přečtěte si také:

Vláda změnila priority sportu. Změní NSA také dotační pravidla?

Prioritizace sportů. Kdo skutečně rozhoduje o miliardách?

Sport v mapách. Ukáže stát, kam skutečně tečou miliardy?

Národní registr sportu. Nová evidence, nebo další byrokracie?

Sportovní infrastruktura. Stát chce stavět, ale podle jakého plánu?

Sportovní centra stojí miliardy. Kdo kontroluje jejich výsledky?

 

Dokumenty a zdroje:

(sklen; foto: AI)

Článek Národní sportovní centra. Miliardy bez měřitelného přínosu? se nejdříve objevil na Sportovní magazín.



Anketa

Obáváte se, že Rusko v nejbližších měsících podnikne agresivní akci proti některé ze zemí NATO?

Ano 29%
transparent.gif transparent.gif
Ne 43%
transparent.gif transparent.gif
Nevím 28%
transparent.gif transparent.gif