S podtitulem „Vítězové a poražení sametové revoluce“ vypadala jako dobré čtení. Jejími autory kupodivu nebyli jen ti, kteří často píší do novin, ale ti, kteří se považují za odborníky na nedávnou minulost. Tedy poměrně nedávní absolventi oborů jako je historie či politologie. Obsah knihy zahrnoval portréty třiceti postav, které si podle autorů zasloužilynaši pozornost. O jejich výběr se zasloužil Petr Zídek, autor řady z nich, ale i editor knihy, v níž nicméně chyběla řada významnějších tváří Listopadu (zvláště ze Slovenska. Asi neprošly jeho výběrem anebo pro jejich zpracování nenašel vhodné literáty. Analytická hodnota jednotlivých portrétů j – až na výjimky - ovšem minimální. Je proto obtížné v nich najít něco nového, co by ty, kteří se zabývají danou tématikou a tímto obdobím mohlo zaujmout, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Vladimír Čermák.
Z množiny objektů, které se do finálního výběru dostaly, čtenáře, mě zaujal především text věnovaný V. Havlovi. Je zařazen na závěr daného souboru velkých mužů Listopadu (s výjimkou tří žen) a lze jej považovat za finis coronat opus, jak říkali staří latiníci. Dalo se očekávat, že editor a zároveň autor tohoto příspěvku využije možnosti dané jho zařazením na konec knihy. Od padesátníka, který už napsal více popularizačních knih v dané oblasti by se dalo očekávat v tomto případě, že se bude snažit o něco více než jen zkompilovat staré texty na dané téma.
Havel je mnohými považován za nejznámějšího protagonistu listopadových i polistopadových událostí. Jeho hodnocení by proto měla být z řady důvodů věnována maximální a hlavně korektní pozornost. Byla už o něm sice napsána řada životopisů a jiných monografií, ale ne vždy objektivních. Ten, kdo se chce proto znovu pokusit o analýzu toho, kdo byl i nebyl V. Havel, stojí před docela složitým a náročným úkolem. Zídek jej evidentně nezvládl.
Esej „Vězeň své role“ jak se jmenuje text věnovaný V. Havlovi, je svojí úrovní i celkovým obsahem poplatný zvyklostem a celkově je více než slabý. Převážně se zabývá jen tím, kdo, jak a proč přišel na nápad udělat z Havla prezidenta. S ohledem na pouhých šest stran textu věnovaných této postavě je toto téma tzv. odbyto. Ze Zídkových informací o Havlově aktivitách (včetně jeho prezidentství) si čtenář moc přesný obraz nedokáže udělat. Tím méně nějakou jasnější představu o tom, jaké bylo jejich skutečné pozadí. Musí se tedy spokojit s autorovými úvahami opřenými o staré známé, byť ne vždy ověřené a tedy i pravdivé informace týkající se jak výroků Havla, tak postřehů jeho opěvovatelů. Pokud někdo očekává od Zídka něco více, bude zklamán. V době, kdy Havlova kdysi „nejbližší“ přítelkyně (o Vodňanské je v textu aspoň zmínka) zveřejnila ve své velmi zajímavé a přínosné autobiografii „Voda, která hoří“ četná fakta o tom, kdo on byl i kdo Havel - resp. čím - nebyl, je přístup autora k zhodnocení jeho osoby až trochu ostudný. Je ovšem pochopitelný.
Zídek si to zjevně nejspíše nechce rozházet s pražskou kavárnou, jejímž heslem se stalo lhát o Havlovi za každou cenu. Tomuto spolku se není ovšem co divit. Mnozí nich už investovali do glorifikace této smutné postavy nejnovějších českých dějin tolik, že kdyby to prasklo (rozuměj kdyby se začalo mluvit nikoliv o mýtu Havla, ale o jeho skutečných zásluhách), tak by ztratili své renomé. Pokud jej ovšem kdy měli. Jejich věrohodnost by klesla pod bod mrazu.
Aby se mluvilo aspoň trochu konkrétněji, lze uvést třeba fakta o Havlově vzdělání. A nejde jen o to formální vzdělání, i když i tam je o čem mluvit. Lze se zaměřit i na to neformální vzdělání. Představa, že by hodnocení vzdělanosti toho kterého jedince mohlo vycházet jen z výčtu absolvovaných škol a jeho hodností a titulů, je už dávno v této zemi zjevně mimo mísu. Navíc, kdyby se sečetly všechny ty čestné doktoráty a pocty, které v době svého presidentství ve světě i u nás Havel posbíral, včetně ocenění, které dostal za své dramatické hry či uznání za projevy, které na veřejnosti pronesl, nebyl by na tom vůbec špatně.
Otázkou ovšem je, o co je to vše opřeno. Kromě toho co napsal v 60. letech a co z něj – právem – udělalo známého dramatika, jeho pozdější tvorba nejspíše moc původní nebyla. V již zmíněné knize Vodňanské lze nalézt zajímavé zmínky o podílu jeho blízkého okolí, zvláště Z. Urbánka jako jeho uměleckého gurů, na dolaďování a jiných, někdy asi dost podstatných úpravách jeho pozdějších dramatických děl. Že by však někde jinde bylo možné nalézt o tom byť jen zmínku, to se říci nedá.
Je známo, že když Havel skončil s prezidentstvím v r. 2003, trvalo mu dost dlouho, než nabídl svým příznivcům nějaký další kus svého repertoáru. Jím zfilmované „Odcházení“ bylo spíše propadákem. Přitom však po celou dobu své politické kariéry mluvil o tom, jak se těší na svůj další umělecký život. Samozřejmě, lze to vysvětlit i pokročilým věkem či nemocemi. Měli bychom se proto pomalu začít zbavovat iluse - pokud ji ovšem máme - že tento člověk představuje nějakou skutečně výjimečnou postavu (kromě jeho dramat) našich dějin. I jeho mezery ve formálním vzdělání tomu odpovídají. V žádném, z jeho životopisů asi nenajdete detaily o tom, jak se dostal k titulu magistr na DAMu. Jistě, jako dramaturg Divadla na zábradlí mohl navštěvovat různé přednášky (vedle jiných činností) na této škole v letech 1962-6, ale nějak chybí záznamy o provedených zkouškách a jiných náležitostech zde ukončeného studia. Jeho údajný referát na téma týkající se tvorby dobového francouzského dramatika stěží lze považovat za řádnou diplomku. Magisterský diplom zpětně udělený v r. 1991 na DAMu v době, kdy zde rektoroval Z. Urbánek, má nejspíše stejnou hodnotu jako některé diplomy udělované později na plzeňských právech či na jiných českých vysokých školách.
To vše patří tak trochu ke koloritu českého školství 50. – 90. Let. Případ V. Havel nebyl v žádném případě až tak výjimečný. Faktem ale je, že tento člověk vykonával vysokou státní funkci náročnou na kvalitní vzdělání v době, kdy třeba probíhalo americké bombardování Srbska a kdy ČR byla začleňována do NATO a jiných struktur západního světa. Většinou bez toho, že by se k tomu občanská veřejnost mohla, resp. směla prostřednictvím referenda vyjádřit. Zde vystupuje Havlovo diletantství do popředí zvlášť zřetelně, stejně jako v jím schvalovaných zákonech umožňujících tehdy rozkrádání společného majetku.
Zídek měl nesporně těžkou úlohu. Silně přecenil možnost vystihnout na 6 stránkách podstatu Havlových aktivit. Bylo jich hodně a jsou dodnes silně neprůhledné. Mohl však aspoň něco naznačit. Anebo to mohl nechat na jindy, až bude lépe připraven. Nebylo nutné k hromadě už vytištěných glorifikací a mýtů přidávat další. Mohl se zavázat k bobříku mlčení a počkat.
Teď, když uplynulo 30 let od Havlovy instalace presidentem na pražském Hradě, lze sledovat důsledky a následky mytologizace V. Havla a jeho role ve vývoji české společnosti. Právě tak není snadné vysvětlit zpětně jeho volbu komunistickým parlamentem aniž by se řeklo proč a jak k tomu tehdy mohlo dojít. Sice tato volba nebyla tak jednohlasná, jak se v médiích od té doby stále opakuje (nehlasoval pro něj údajně J. Riško), ale to jsou už jen marginálie. Podstatné je to, že Havel byl někdo jiný, než jak se nám jej lidé jako Zídek snaží prezentovat.
Otázka, která by měla být zodpovězena, tedy zní: Kdo to V. Havel tedy skutečně byl? Lze k ní přiřadit ale i mnohé jiné otázky, včetně toho proč je ještě tolik let po Listopadu i po Havlově smrti o tom všem vhodné mlčet?
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
