Svátek má: Gabriela

Politika

Velikost textu:

Vladimír Čermák: Kdo to byl ten Havel?

Vladimír Čermák: Kdo to byl  ten Havel?

Jako každý rok jsem  našel mezi vánočními dárky řadu knih. Jedna z nich „Lidé roku 1989“ měla asi rozšířit  mé znalosti o tom, co se  na konci 80. let v tehdejším Československu dělo.

Vladimír Čermák
30. prosince 2019 - 07:20

S podtitulem „Vítězové a poražení sametové revoluce“ vypadala jako dobré čtení.  Jejími autory kupodivu nebyli jen ti, kteří často píší do novin, ale ti, kteří se považují za odborníky na nedávnou minulost. Tedy poměrně nedávní absolventi oborů  jako je historie či politologie.  Obsah  knihy zahrnoval portréty   třiceti postav, které si podle autorů  zasloužilynaši  pozornost. O jejich výběr se zasloužil    Petr Zídek,  autor řady z nich, ale i editor  knihy, v níž nicméně  chyběla  řada  významnějších tváří Listopadu  (zvláště ze Slovenska. Asi neprošly jeho výběrem anebo pro jejich zpracování  nenašel vhodné literáty.  Analytická hodnota jednotlivých portrétů j – až na výjimky - ovšem minimální. Je proto obtížné  v nich najít něco nového, co by ty, kteří se zabývají danou tématikou a  tímto obdobím mohlo zaujmout, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Vladimír Čermák.

Z množiny  objektů, které se do finálního výběru dostaly, čtenáře, mě  zaujal především text věnovaný V. Havlovi. Je zařazen na závěr daného souboru velkých mužů Listopadu  (s výjimkou tří žen) a lze jej považovat za finis coronat opus, jak říkali staří latiníci.  Dalo se očekávat, že  editor a zároveň autor tohoto příspěvku využije  možnosti  dané  jho zařazením na konec knihy.    Od padesátníka, který už napsal více popularizačních knih v dané oblasti by se dalo  očekávat v tomto případě, že se bude snažit o něco více než jen zkompilovat staré texty na dané téma.

Havel je  mnohými považován za  nejznámějšího protagonistu listopadových i polistopadových událostí. Jeho hodnocení by proto měla být z řady důvodů věnována maximální a hlavně korektní pozornost. Byla už o něm sice napsána řada životopisů  a jiných monografií, ale ne vždy objektivních. Ten, kdo se chce proto znovu pokusit o  analýzu toho, kdo byl i nebyl V. Havel, stojí před  docela složitým  a náročným úkolem. Zídek jej evidentně nezvládl.

Esej „Vězeň své role“ jak se jmenuje text věnovaný V. Havlovi, je  svojí úrovní i celkovým obsahem poplatný zvyklostem  a celkově je  více než slabý. Převážně se zabývá  jen  tím, kdo, jak  a proč  přišel na nápad udělat z Havla prezidenta. S ohledem na   pouhých šest stran textu věnovaných této postavě je toto téma tzv. odbyto. Ze  Zídkových   informací  o Havlově  aktivitách (včetně jeho prezidentství)  si čtenář moc  přesný obraz nedokáže udělat. Tím méně nějakou  jasnější představu o tom, jaké bylo  jejich skutečné pozadí. Musí se tedy spokojit s autorovými úvahami opřenými  o staré známé, byť ne vždy ověřené a tedy i pravdivé informace  týkající se  jak výroků Havla, tak postřehů jeho opěvovatelů.  Pokud někdo očekává od Zídka něco více, bude zklamán.  V době, kdy  Havlova kdysi „nejbližší“  přítelkyně (o Vodňanské je v textu  aspoň zmínka)  zveřejnila ve své velmi zajímavé a přínosné autobiografii  „Voda, která hoří“  četná fakta o tom, kdo on byl i kdo Havel  - resp. čím - nebyl, je přístup autora k zhodnocení jeho osoby až trochu ostudný. Je ovšem pochopitelný.

Zídek si to zjevně nejspíše nechce rozházet s pražskou kavárnou, jejímž heslem  se stalo lhát o Havlovi za každou cenu.  Tomuto spolku se není ovšem co divit. Mnozí nich už investovali do  glorifikace této smutné postavy nejnovějších českých dějin tolik, že  kdyby to prasklo (rozuměj kdyby se začalo mluvit nikoliv o mýtu Havla, ale o jeho skutečných zásluhách), tak by ztratili své renomé.  Pokud jej ovšem kdy měli.  Jejich věrohodnost by klesla pod bod mrazu.

Aby se mluvilo aspoň trochu konkrétněji,  lze uvést  třeba   fakta o Havlově vzdělání. A nejde jen o to formální vzdělání, i když i tam je  o čem mluvit. Lze se zaměřit i na to neformální vzdělání. Představa, že by  hodnocení vzdělanosti toho kterého  jedince  mohlo vycházet jen z výčtu absolvovaných škol a jeho hodností  a titulů,  je už dávno v této zemi zjevně mimo mísu. Navíc, kdyby se sečetly všechny ty čestné doktoráty a pocty, které v době svého presidentství ve světě i u nás Havel posbíral, včetně ocenění, které dostal za své dramatické hry či uznání za projevy, které na veřejnosti pronesl, nebyl by na tom vůbec špatně.



Otázkou ovšem je, o co je to vše opřeno. Kromě toho co napsal  v 60. letech  a co z něj –   právem – udělalo známého dramatika, jeho pozdější tvorba  nejspíše moc původní nebyla. V již zmíněné knize Vodňanské  lze nalézt zajímavé   zmínky o podílu jeho blízkého okolí, zvláště Z. Urbánka  jako jeho uměleckého gurů, na dolaďování a jiných, někdy asi dost podstatných úpravách  jeho pozdějších dramatických děl. Že by však  někde jinde bylo možné nalézt o tom byť jen zmínku, to se říci nedá.

Je známo, že když Havel skončil s prezidentstvím v r. 2003, trvalo mu dost dlouho, než  nabídl svým příznivcům nějaký další kus svého repertoáru. Jím zfilmované  „Odcházení“  bylo spíše propadákem. Přitom však po celou dobu své politické kariéry mluvil o tom, jak se těší na svůj další umělecký život. Samozřejmě, lze to  vysvětlit i pokročilým věkem  či nemocemi.  Měli bychom se proto  pomalu začít zbavovat iluse  - pokud ji ovšem máme - že tento člověk představuje nějakou skutečně výjimečnou postavu   (kromě jeho dramat) našich dějin. I jeho mezery ve formálním vzdělání tomu odpovídají. V žádném, z jeho životopisů asi nenajdete detaily o tom, jak se dostal k titulu magistr na  DAMu. Jistě, jako dramaturg Divadla na zábradlí mohl  navštěvovat  různé přednášky (vedle jiných činností)  na této škole v letech 1962-6, ale nějak chybí záznamy  o provedených zkouškách  a jiných náležitostech zde ukončeného studia. Jeho údajný referát  na téma  týkající se tvorby dobového francouzského dramatika stěží lze považovat  za řádnou diplomku. Magisterský diplom zpětně udělený v r. 1991  na DAMu  v době, kdy zde rektoroval Z. Urbánek,  má  nejspíše stejnou hodnotu jako některé diplomy udělované  později na plzeňských právech či na jiných českých vysokých školách.

To vše patří  tak trochu ke koloritu  českého školství 50. – 90. Let. Případ V. Havel nebyl v žádném případě až tak výjimečný. Faktem  ale je, že tento člověk vykonával  vysokou státní funkci náročnou na kvalitní vzdělání v době, kdy  třeba  probíhalo americké bombardování Srbska a kdy ČR byla začleňována do NATO a jiných struktur západního světa. Většinou bez toho, že by se k tomu občanská veřejnost  mohla, resp. směla prostřednictvím referenda vyjádřit. Zde vystupuje Havlovo diletantství  do popředí zvlášť zřetelně, stejně jako v jím schvalovaných zákonech umožňujících tehdy  rozkrádání společného majetku.
   
Zídek měl nesporně těžkou  úlohu. Silně přecenil možnost  vystihnout na 6 stránkách podstatu Havlových aktivit. Bylo jich hodně a jsou dodnes silně neprůhledné.  Mohl však aspoň něco naznačit. Anebo to mohl nechat na jindy, až bude lépe připraven. Nebylo nutné k hromadě   už vytištěných  glorifikací  a mýtů  přidávat další. Mohl  se zavázat k bobříku mlčení  a počkat. 


Teď, když  uplynulo 30 let od Havlovy instalace presidentem  na pražském Hradě, lze  sledovat důsledky a  následky mytologizace V. Havla a jeho role ve vývoji české společnosti. Právě tak není snadné vysvětlit  zpětně jeho volbu komunistickým parlamentem  aniž by se řeklo proč a jak k tomu  tehdy mohlo dojít. Sice   tato volba nebyla tak jednohlasná, jak se v médiích od té doby  stále opakuje  (nehlasoval pro něj  údajně J. Riško), ale  to jsou už jen marginálie. Podstatné je to, že Havel byl někdo jiný, než jak se nám jej lidé jako Zídek  snaží  prezentovat.

Otázka, která by měla být zodpovězena, tedy zní:  Kdo to V. Havel tedy skutečně byl?  Lze k ní přiřadit ale i mnohé jiné otázky, včetně toho proč je  ještě  tolik let po Listopadu i po Havlově smrti o tom všem  vhodné mlčet?

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)