Stalinovi kritici ale někde našli citát - Smrt řeší všechny problémy, kde není člověk, není problém!
Mohl by ale být stejně připisován polskému bolševikovi aristokratického původu, zakladateli Čeky, Felixi Edmundoviči Dzeržinskému, (1877–1926), přezdívanému „Železný Felix“. Historický spor neumíme rozsoudit, ale dobře víme, že podobné názory měli vládci nejen v Evropě, ale i Evropě vzdálených částí světa.
Celé série amerických gangsterek, těch kvalitních jako byli třeba Puzův a Coppolův Kmotr I-III, ale i v těch komerčních, se tato představa o způsobu uspořádání věcí veřejných dávno zdomácněla. Podobně jako jiný slogan „Neberte to osobně, vždyť je to jen byznys!“ Václav Bělohradský by dnes řekl, že bychom tato zvolání mohli zkoumat z hlediska hermeneutické kompetence, ale také jako „diskurzivní atraktor“, čímž má na mysli stav veřejného vědomí, který „přitahuje“ významy slov a povyšuje je na v politice tak populární apelativní teze. Jejich posláním je burcovat veřejnost ve prospěch jediného, až jedinečného pojmenování, které by se mělo státu duchovním majetkem celé společnosti.
Na nižší, jednoduší úrovni, a předpokládáme-li, že za těmito slovy je skryto něco, čemu se v jazyce práva říká zločinný úmysl, se můžeme domnívat, že zvolání není člověk, není problém, je až mimořádně aktuální a populární na všech možných úrovních společenského života.
Protože žijeme jen jednu malou část českých a evropských dějin, nemůžeme přehlédnout, kdo všechno touží vyřešit problémy dnešního světa „odstraněním“ hlavního problému. Odstranění Ruska z mapy Evropy, ať již jím myslíme Ruskou federaci nebo její obyvatelstvo, přesto, že je „ruské“ jenom zčásti, má svůj pendant v představách, že lze odstranit problém Ukrajiny odstraněním Ukrajinců. Zatím to zní téměř fantasmagoricky, ale jen do okamžiku, kdy někoho napadne, že lze podobně „řešit“ problém jejich sousedních států, třeba ve střední Evropě, v bývalé tzv. sovětské střední Asii nebo na Dálném východu.
Pro porozumění používáme i v těchto případech názvy oblastí kolonizovaných evropskými velmocemi. To, že se jim tato kolonizace nepodařila dokonale, považují ještě dnes někteří lidé ve Francii, Velké Británii a Německu za neúspěch. A zejména jejich až obsesivní zájem o konflikt na Ukrajině, jim stále ještě dává naději, že se to jednou přece jen podaří.
Ti, kteří s nostalgií vzpomínají na německého zakladatele geopolitiky Karla Haushofera to vlastně ani moc neskrývají. Dokonce si jim podařilo vulgarizovat tento problém díky masmediálnímu rozšiřování a stále se zrychlujícímu tempu přenosu informací. Toto zlidovění je typické pro část politické třídy u nás i v zahraničí, u osob vojenského stavu až po jejich hodnosti nejvyšší. A zdaleka ne všichni, kteří tomuto zlidovění podlehli, si uvědomují, že nemusíme jen moralizovat, ale zamyslet se i nad tím, zda se z našeho způsobu vyjadřování o životu a smrti nepoučily jiné kultury a civilizace, které dodnes nazýváváme hanlivě jako „země třetího světa“. Budou-li obyvatelé tohoto světa hledat kompenzace svého zneuctění „západními barbary“, a jistě je najdou, nebo dokonce už našli ve vedení války, kterou jsme je naučili chápat a uskutečňovat jako hybridní.
Zatím se jen vzrušujeme pocitovým prožíváním situací v evropských městech a varujeme před rostoucím počtem osob z „třetích světů“, které jsme prostřednictvím svých nekompetentních politiků přizvali k osídlování. Zdá se ale, že ještě nevíme, že po osídlovaní a předáním zbraní do rukou těchto novo-Evropanů může dojít na slova bolševických komisařů z dvacátých let minulého století. A naše problémy budou vyřešeny podle jejich návodu. Jen bychom se měli připravit na to, že budeme vědět, kdo bude, kdo nebude, a možná jen kdo by mohl „po odstranění problémů“ ve světe bez problémů žít.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
