O čem ten rozhovor byl a co jsme v něm řekl, to redaktorku Seznamu absolutně nezajímalo. Svým způsobem tomu rozumím, stejně by to nedokázala pochopit. Alespoň tak působila v našem krátkém rozhovoru.
Alespoň pro čtenáře Prvních zpráv jsem tedy přepsal to nejdůležitější, co jsem řekl.
Proč jsem se angažoval v politice?
Byla to krátkodobá aktivita ve zcela mimořádné situaci.
Dnes už to téměř vymizelo z paměti, ale Sobotkova vláda se tehdy pokusila dostat do České republiky srovnatelné masy muslimských kolonistů, jaké přišly do Německa, Francie, Itálie apod. Nikdy předtím a nikdy od té doby nebyla liberální oligarchie tak jednotná. Vláda, všechna média, banky, kádrování v korporacích, ten tlak byl až neuvěřitelný. Bylo zapotřebí okamžitě jednat a nakonec jsme byli úspěšní. Premiér Sobotka a jeho přátelé odešli z politiky, masová migrace do České republiky byla zastavena a islamizace země byla odsunuta minimálně o 10 – 15 let.
Zaplatili jsme to za to ale určitou cenu. Pravděpodobně už nikdy se nebudu smět vrátit na univerzitu, kde jsem předtím působil. . Založil jsem si tedy vlastní školu a pracuji jako nezávislý sociolog. Není to špatné.
Na první pohled je to paradoxní, protože tehdejší názory antiislámského a antimigračního hnutí se mezitím staly mainstreamem. Ale ono vlastně není důležité, jaké zastáváte názory. Důležité je, jestli se podřizujete nebo děláte problémy. Rebélie se odpustit nedá. Rozhodně ne někomu, kdo byl předtím profesionálním intelektuálem.
Pokusili jsme si i o vlastní politické aktivity, ale jakmile se ukázalo, že některé velké strany přebírají naše názory na islámskou migraci, neměli jsme žádný důvod pokračovat. Nikdy jsem neměl ambice strávit zbytek života jako profesionální politik.
Pokud je neoliberalismus jen ekonomickou teorií, jak by mohl zničit důvěru mezi lidmi, jak tvrdíte?
Dovolte mi podívat se na věc z poněkud širší perspektivy.
Pro mě jako výzkumníka je klíčová následující otázka: V 70. letech byla západní civilizace v lepším stavu než kdykoli předtím – z hlediska životní úrovně, vzdělání, lidského štěstí, stavu rodiny i prakticky všech ostatních oblastí. O generaci později se nacházíme v hluboké krizi, kdy je dokonce kolaps civilizace realistickým scénářem. Co se stalo? A proč tak rychle?
Domnívám se, že skutečným jádrem problému je úpadek průmyslové společnosti. Nejde jednoduše o to, kolik má určitá země továren. Jde o způsob organizace celé společnosti. Až do 80. let byly společnosti organizovány tak, aby umožňovaly masovou průmyslovou výrobu. Platilo to pro Spojené státy, západní Evropu i země sovětského bloku.
Pokud je vaší prioritou průmyslová výroba, musíte splnit určité požadavky v oblastech, jako jsou věda, vzdělávání, motivace lidí, bydlení, doprava a podobně. Ať už jste prezidentem kapitalistické země, nebo členem ústředního výboru komunistické strany, čelíte stejným problémům a docházíte k podobným řešením. Proto byl život v komunistickém Československu možná překvapivě podobný například životu v kapitalistické Francii.
V 80. letech byl model průmyslové společnosti opuštěn. Bohatství se nyní nevytvářelo výrobou, ale přesouváním výroby, finančními službami, reklamou a podobně. Vznikl zcela nový model ekonomiky a státu. A tento nový model prostě nefunguje.
Potřebujeme obnovit něco, co se bude podobat modernímu národnímu průmyslovému státu. Jinak dopadneme jako Velká Británie, která již postupně mizí, protože britská společnost je nahrazována společností pákistánskou.
Neoliberalismus hrál při likvidaci průmyslového národního státu klíčovou roli, a to nejen v ekonomice.
Jeho prorok F. A. Hayek například hlásila, že morálka patří někam do éry kmenových společností, a že v naší době má být jediným měřítkem dobra finanční zisk, bez ohledu na to, jakým způsobem ho bylo dosaženo. Je tak těžké vidět, jaké to může mít dopady na mezilidské vztahy?
Petr Hampl: Tři omyly o České televizi (30.3.2026)
Hovoříte také o konci západní dominance a rozpadu neoliberálního systému. Co to znamená v praxi? Vidíte již dnes známky tohoto kolapsu v České republice a v Evropě?
My jako Česká republika máme zvláštní postavení. Z hlediska kultury a způsobu života jsme nepochybně součástí západní civilizace. Na Jsme národem, jehož podoba se formovala během průmyslové revoluce 19. století. Jsme výtvorem stejného procesu jako Němci, Francouzi nebo třeba Holanďani. Pokud nepřišel Petra Fiala s tím hloupým heslem o patření k Západu, nikdo nepochyboval, že tam patříme. Dokonce jsme vnímali, že jsme Západ spíš my než Nový Pákistán (Anglie) nebo Nové Turecko (Německo).
Jenže zároveň je taky pravda, že jsme strávili 300 let jako rakouská kolonie a dnes jsme typickým vykořisťovaným periferním územím. Měli jsme však také některá skvělá období, kdy jsme z integrace do západního systému těžili, především tak, že k nám z neznalosti přesunuli klíčové průmyslové kapacity. Češi tak vlastně vyrostli na podobném procesu, na jakém později vyrostla Čína.
Kolapsem západní dominance mám na mysli, že Západ už nemá převahu v ekonomice, vědě ani vzdělávání. Mizí také západní vojenská převaha a kulturní dominance. Západní společnosti si na to budou muset zvyknout.
Pro nás v České republice to znamená, že klíčové západní země zoufale potřebují zdroje, a proto nás vykořisťují ještě intenzivněji než dříve. Potřebujeme velmi asertivní strategii, abychom se dokázali bránit.
Jste nezávislý sociolog. Nakolik lze podle vás dnes důvěřovat oficiální sociologii v České republice a Evropské unii? Která data osobně považujete za nepřesná, nebo dokonce manipulativní?
Většina mainstreamových sociologů odvádí vynikající práci. Provádějí prvotřídní empirický výzkum. Zaměřují se na neškodná témata bez politického významu. Nicméně pokud víte, jak jejich práce číst, můžete v nich najít mnoho zajímavého.
Existují také sociální vědci, kteří se zapojují do mainstreamové mediální propagandy, ale těch je jen nepatrná menšina.
Jste poměrně tvrdý vůči elitám, které nepatří k žádnému národu. Nedalo by se to chápat trochu jinak – jako elity, které nedokážou hájit zájmy vlastní země? Právě taková je přece dnes oficiální ideologie Bruselu. Jde o velmi provokativní rétoriku, která se jistě nemohla líbit mnoha eurokratům. Opravdu se domníváte, že evropské elity zdegenerovaly a ztratily vztah ke svým vlastním zemím? A pokud ano, kdo je podle vás nahradí?
Když určitá elita zdegeneruje, objeví se jiná skupina, která ji nahradí. Je to jen otázka času. Tak to v dějinách chodí.
Pro nás je však klíčovou otázkou, zda máme dost času. Probíhá výměna obyvatelstva, probíhá islamizace. Přijde změna dostatečně rychle?
Ve své knize Střízlivění spojujete současné negativní změny v evropském životě s obecným civilizačním úpadkem Západu. Co je podle vás hlavní příčinou: ekonomika, demografie, kultura, nebo ztráta víry?Pokud bych měl uvést jeden jediný faktor, pak to není ztráta víry, nýbrž ztráta modernity. To znamená úpadek vzdělání a racionality, ztráta víry v pokrok a oslabování autority vědy. S tím přichází i úpadek dvou nejsilnějších společenských vynálezů moderní Evropy – rodiny v dnešním smyslu toho slova a národa v dnešním smyslu toho slova.
Úpadek začal zavíráním evropských továren a dolů v 70. letech. Ale úplně nejhorší je, že jsme ztratili optimismus. Bez něj je nesmírně obtížné změnit současný směr vývoje.
Jaký je váš názor na migrační problémy a na plíživou, ale agresivní islamizaci Evropy? Nakolik jsou tato témata relevantní pro Českou republiku a zabývají se jimi sociologové?
Je to nejvážnější hrozba, které čelíme.
Továrny lze znovu postavit. Úpadek vzdělanostní úrovně lze řešit reformou školství. Dokážeme se dokonce přizpůsobit nízké porodnosti. Jakmile však budeme nahrazeni jinou populací nebo islamizováni, nebude už žádná naděje na zvrácení tohoto procesu.
Tento problém je zcela ignorován – nejen mainstreamem, ale až na několik výjimek také většinou opozice. Ukazuje to, jak hluboká je naše krize.
Česká republika byla vždy proslulá svým průmyslem a kvalitními výrobky za rozumné ceny. Vstup do EU otevřel českým podnikům nové trhy. Přineslo to do ekonomiky skutečné peníze? Zlepšila se opravdu životní úroveň obyvatel?
To musí být nějaký omyl. Evropská unie nepřinesla růst, ale destrukci našich výrobních podniků. Nepřinesla nové trhy, nýbrž opuštění tradičních odbytišť. Absurdní regulace, extrémně vysoké ceny energií, úpadek technického vzdělávání. A nejhorší ze všeho – umožnila zahraničním vlastníkům ovládnout české podniky. Vlastníkům, kteří nemají zájem o jejich rozvoj.
Abych však byl spravedlivý, nezničili jen náš průmysl. Zničili také svůj vlastní.
Česká republika byla první zemí, která se vymanila ze sovětského bloku, a v roce 2004 s nadšením vstoupila do Evropské unie. Dnes je vaše země považována za jednoho z nejproblematičtějších členů Unie. Vnímáte to jako úpadek, nebo jako projev politické dospělosti a obrany národních zájmů?
Nazval bych to ztrátou iluzí. Bylo učiněno mnoho slibů a žádný z nich nebyl splněn.
Ale pozor, to neznamená, že Češi chtějí odejít. Drtivá většina veřejnosti se domnívá, že odchod by přinesl větší rizika než setrvání.
Kdo dnes vládne České republice? Národně orientované vedení, dosazení zástupci cizích zájmů, nebo prostě obyčejní zkorumpovaní úředníci? Co by bylo zapotřebí k navrácení moci lidu? Nebo je to utopie a v praxi je vždy nutné volit menší zlo?
Zemi vládne liberální oligarchie – amorfní struktura zahrnující státní a korporátní byrokracii, velká média, profesionální intelektuály, vedení některých politických stran, Ústavní soud a další instituce.
Většina těchto aktérů je propojena s různými zahraničními a globálními skupinami. Každý si udržuje určitý podíl na moci, ačkoli rozsah této moci není nikdy jasně vymezen a nikdo za nic nenese odpovědnost. Naše nová vláda, zvolená v loňském roce, se nyní snaží část této moci získat, ale zatím se jí příliš nedaří.
Abych však odpověděl na vaši otázku: Nevěřím, že je možná vláda lidu. Věřím ale, že je možné, aby jedna elita potřebovala podporu lidu proti jiné elitě, a proto se snažila vytvářet prostředí, v němž lidé jako vy a já mohou žít šťastné životy. To je maximum, co můžeme chtít a čekat.
Po začátku války na Ukrajině začala Česká republika opouštět ruské energetické dodávky. Moskva tvrdila, že Evropa bez ruského plynu nepřežije, Brusel zase trval na tom, že se situace jen zlepší. Obě strany zjevně lhaly. Jaká je ale skutečnost? Co říkají čísla o stavu ekonomiky a – což je ještě důležitější – o životě běžných domácností?
Dokážeme bez ruských energií žít, ale jsme chudší. Mnoho podniků zkrachovalo. Životní úroveň mnoha domácností poklesla, ale nakonec jsme si na to zvykli.
To je součást ceny, kterou platíme za válku. Je ale dobré připomenout, že někteří naopak díky válce pohádkově zbohatli a že žádná česká vláda se nepokusila prosadit elementární spravedlnost, tedy přimět válečné zbohatlíky, aby se rozdělili s nejzbědovanějšími.
Domníváte se, že by Evropa jako celek, a především Česká republika, měla poskytovat Ukrajině finanční a vojenskou pomoc? A co říkají výzkumy – jaký názor mají obyčejní Češi?
Většina lidí už se v celé situaci nedokáže orientovat a přestala pro ně být prioritou.
Převažuje názor, že bychom měli poskytovat určitou podporu válce proti Rusku, ale zároveň by tato podpora neměla být finanční prioritou.
Mezi jednotlivými skupinami obyvatel existují obrovské rozdíly. Obecně řečeno, ti, kdo se považují za součást globalizovaného světa a Českou republiku vnímají pouze jako území určené k drancování, chtějí ve válce pokračovat co nejdéle. Ti, kdo se identifikují s českou zemí a českým národem, by dali přednost jejímu ukončení.
Jak vidíte budoucnost České republiky a Evropské unie jako celku v příštích deseti letech?
Většina Evropy bude stále chudší a méně vzdělaná. Evropské země budou čím dál násilnější. Výměna obyvatelstva bude pokračovat. Po vzoru Británie se radikální islám stane fakticky vládnoucí ideologií a státním náboženstvím v několika dalších zemích.
Existuje však rozumná šance, že některé země dokážou změnit směr a přejít od civilizačního úpadku k obnově a růstu.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
