Legenda o Alžbětě (Erzsébet) Báthoryové je děsivá i po pěti stoletích. V populární představivosti jde o aristokratku, která se koupala v krvi dívek, aby si zachovala mládí. Kritický rozbor dobových pramenů a novějších studií však ukazuje mnohem komplikovanější obraz ženy, která žila na hraně moci, válek a kruté sociální hierarchie uherského království přelomu 16. a 17. století. Část jejího příběhu je doložená, část je přibarvena a část je zřejmě čirý výmysl, který vznikl až dlouho po její smrti.
Báthoryová se narodila 7. srpna 1560 v Nyírbátoru do jedné z nejmocnějších rodin Uherska, mezi příbuznými měla i polského krále Štěpána Báthoryho. Roku 1575 se provdala za hraběte Ference Nádasdyho a získala mj. hrad Čachtice (dnes Slovensko). Po manželově smrti v roce 1604 spravovala rozsáhlá panství sama. V zemi zmítané válkami s Osmany i vnitřním mocenským bojem byla moc šlechty obrovská a týrání poddaných se sice odsuzovalo, ale zákon je fakticky nechránil. A právě proto se dlouho nic nevyšetřovalo.
Rozsáhlé vyšetřování nařídil až král Matyáš II. v roce 1610 a pověřil jím palatína Györgye Thurzóa. Do ledna 1611 bylo shromážděno přes tři sta výpovědí o smrti a mučení dívek v zázemí čachtického panství. Čtyři nejbližší služebníci byli souzeni a popraveni, zatímco samotná Báthoryová (pro své postavení) veřejný soud nepodstoupila a doživotně skončila v domácím vězení na Čachticích, kde zemřela 21. srpna 1614. Shoda panuje v tom, že obětí byly desítky; sporné zůstává, kolik jich bylo celkem a jaké motivy hrály roli.
Zásadním problémem případu je, že ani u jedné z legend nejde o otisk soudních protokolů. Nejslavnější motiv „koupání v krvi“ se v soudních spisech vůbec nevyskytuje a poprvé se objevuje až roku 1729 v díle jezuity Lászlóa Turóczyho, tedy víc než století po událostech. Teprve odtud se motiv lavinovitě šířil dál v literatuře a folkloru. Moderní historiografie jej považuje za pozdní senzaci.
Stejně tak číslo 650 údajných obětí nestojí na dochovaném „seznamu“; pochází z nepřímého svědectví o údajné knize, kterou nikdo nepředložil a už tehdy se objevila jen jako tvrzení z druhé ruky. Reálnější odhady shrnují, že prokazatelných bylo zhruba osmdesát případů násilných úmrtí či zmizení, byť i tato čísla kolísají podle použité metodiky. Kritický odstup je na místě, protože výpovědi se sbíraly v prostředí, kde bylo mučení v raně novověkém procesu běžným nástrojem (u podezřelých služebníků i dalších svědků).
Samotné zatčení má navíc nejasnou dataci a dramaturgii. Část pramenů mluví o 29. prosinci 1609 či 1610, jiná o Silvestru 1610; někdy je Báthoryová líčena „přistižená při činu“, jindy šlo o běžnou společenskou večeři a „krvavé“ líčení vzniklo až později. Tyto rozpory dobře ilustrují, kolik vrstev přikryl přesný průběh událostí.
Proč tedy případ nabobtnal do rozměrů, které známe? Jedna linie výkladu akcentuje reálnou sérii krutostí, která se vymkla kontrole, když oběťmi přestaly být pouze poddanské dívky a mezi poškozenými se objevily i dcery nižší šlechty. Druhá linie upozorňuje na politicko-majetkové motivy: mocná vdova spravující rozsáhlé statky byla citlivou figurou v zápase o vliv. Po jejím zadržení byla navíc odpuštěna významná pohledávka, kterou král Matyáš rodině Báthoryových dlužil. Pokud k „dohodě“ došlo, pak měla krystalicky pragmatický rozměr, kterým byla tichá izolace výměnou za správu majetku a finanční vyrovnání.
Když dnes putujete na zříceninu nad slovenskými Čachticemi, kde sídlí i expozice Trenčínského muzea, narazíte na obě tváře příběhu. Lokální paměť s hororovou aurou i střídmý, archivní pohled, který vrství indicie a ukazuje, jak rychle se z historického případu stává folklor. Turistická literatura i muzejní prezentace připomínají, že hrad i legenda zůstávají součástí kulturní krajiny, ale vzorně oddělují romantické mýty od ověřitelných faktů.
A konečně, řada textů správně upozorňuje na dobovou brutalitu uherské aristokracie vůči poddaným i na to, že mýtus „koupelí v krvi“ je pozdní; zároveň však přebírají drastické motivy ze svědectví bez připomínky, že mnohé z nich vznikaly pod nátlakem a že klíčové číslo 650 nemá oporu v dochovaném dokumentu. V neutěšené směsi sociální dominance, náboženského tření a dědických zájmů tak splývá dohromady skutečné násilí s propagandou a popkulturním nánosem. Kritické čtení dnes znamená držet se toho, co lze doložit. Báthoryová byla v prosinci 1610 zadržena na příkaz palatína Thurzóa, její nejbližší služebníci byli v lednu 1611 odsouzeni a popraveni, sama hraběnka dožila v domácím vězení a zemřela 21. srpna 1614. Zbytek (krevní lázně, přesný počet obětí i „přistižení při činu“)patří spíš do říše legend než do archivu.
Příběh Alžběty Báthoryové je zkouškou mediální gramotnosti v historickém kostýmu. Její případ dokládá, jak snadno se tragédie skutečných dívek a žen promění ve spektakulární mýtus a jak těžké je po staletích odlišit spravedlivý trest od politického vyřízení účtů. Jediný poctivý postoj je držet se zdrojů, důsledně oddělovat fakt a fikci a přiznat si, kde končí archiv a začíná legenda.
(Pilař, prvnizpravy.cz, obr.: aiko)
