Arménie zaujímá v náboženských dějinách výjimečné postavení. Tradice i většina referencí uvádějí, že jako první stát přijala křesťanství už na počátku 4. století. Tradiční datum je rok 301, spojený s obrácením krále Tiridata III. a činností sv. Řehoře Osvětitele; část badatelů však kvůli souvislostem s římským právem a postupem institucionálních změn upřednostňuje datum kolem roku 314. Shoda nicméně panuje v tom, že arménská státní konverze předchází jak Milánskému ediktu z roku 313, tak i pozdější institucionalizaci cíkevních struktur v římském světě.

Klasický narativ přisuzuje klíčovou roli Řehoři Osvětiteli, který měl být na králův příkaz uvržen do jámy v dnešním klášteře Chor Virap, kde strávil podle legendy třináct let. Po zázračném uzdravení panovníka se král i dvůr dali pokřtít a křesťanství se stalo náboženstvím země. Ať už legendu chápeme jako teologicky stylizovaný příběh, nebo jako historické jádro s hagiografickými prvky, Chor Virap zůstává prubířským kamenem arménské paměti a jedno z nejuctívanějších poutních míst.

Nástup křesťanství se promítl i do urbanismu a krajiny. Ve Vagharšapatu, duchovním srdci země známém dnes jako Ečmiadzin, vyrostlo jádro arménské církve. Soubor „Katedrála a kostely Ečmiadzinu a archeologické naleziště Zvartnoc“ je zapsán na Seznamu světového dědictví UNESCO a zahrnuje mimo jiné kostely sv. Hřípsimy a sv. Gajane, jejichž stavba i kult navazují na raně křesťanské tradice a martyrologické legendy.

Za centrum arménské církve je považována Katedrála v Ečmiadzinu, jejíž první svatyně se podle tradice datuje hned k letům 301–303, přestavby však probíhaly v pozdějších staletích. Tato stratigrafie sama připomíná, že „rok obrácení“ je víc symbol než jednorázový administrativní akt a že křesťanství se v arménské společnosti usazovalo postupně.


S křesťanskou pamětí Arménie je neoddělitelně spjat také klášter Chor Virap pod horou Ararat. Podle tradice se právě zde odehrála Řehořova dlouhá internace i zázračné uzdravení krále; jáma, v níž měl světec pobývat, je dodnes přístupná poutníkům a návštěvníkům.

V Azatském údolí stojí další ikonická památka: klášter Geghard, částečně vytesaný do skály. Podle tradice vznikl už ve 4. století u posvátného pramene, pozdější budovy pocházejí převážně ze 13. století. Samotné jméno „Geghard“ odkazuje na Longinovo kopí; relikvie byla v minulosti s klášterem spojována a dnes je vystavena v pokladnici Ečmiadzinu. Geghard i horní tok řeky Azat jsou zapsány na Seznamu světového dědictví.

V náboženské krajině Arménie mají výsadní místo i chachkary nebo-li kamenné křížové stély s bohatou ornamentikou. Umělecká tradice chachkarů, považovaná za svébytný symbol arménské identity, je od roku 2010 vedena na Reprezentativním seznamu nehmotného dědictví lidstva UNESCO. Největší dochovanou koncentraci těchto kamenů nabízí hřbitov Noratus u jezera Sevan, kde se dochovalo téměř tisíc stél různého stáří a výzdoby.

Jedním z nejzajímavějších sakrálních experimentů středověku je „vojenský“ kostel Zorats u města Jeghegis. Stavba z počátku 14. století nemá klasickou loď. Dominuje jí vyvýšený venkovní oltář a otevřené prostranství, kde se podle tradice žehnalo ozbrojencům a jezdcům, aniž by museli sesedat z koní. V arménském prostředí jde typologicky o unikát, vzniklý v době mongolského panství a častých válek.

Ještě starší vrstvy myšlení o nebi a posvátném prostoru připomíná megalitické naleziště Karahundž (Zorats Karer), někdy přezdívané „arménský Stonehenge“. Popularizující literatura mívá sklon přisuzovat areálu funkci observatoře už v prehistorii, nicméně archeologický výzkum jej primárně interpretuje jako rozsáhlý nekropolní komplex z doby bronzové až železné, zatímco astronomické interpretace jsou mezi odborníky předmětem sporu. Výmluvným detailem jsou průvrtové otvory v části kamenů, přičemž jejich datace a účel se stále diskutují.

Rozšíření a institucionální zakořenění křesťanství v Arménii urychlil v 5. století Mesrop Maštoc, který vytvořil arménskou abecedu a otevřel cestu k překladu Bible a liturgie do domácího jazyka. Písmo se stalo nástrojem teologie i státnosti, a patrně nejúčinnějším „misiologickým“ prostředkem v celém regionu.


Jak vypadá náboženské složení země dnes? Navzdory sekularizačním vlnám a postsovětským zvratům se křesťanství, především k Arménské apoštolské církvi, hlásí drtivá většina obyvatel; odhady hovoří o více než devíti desetinách populace. Zdrojem je mimo jiné výroční zpráva amerického ministerstva zahraničí o náboženské svobodě, která pro sčítání 2011 uvádí přibližně 92–93 % obyvatel u Arménské apoštolské církve.

V regionálním srovnání vynikne arménské prvenství: východní Gruzie (Iberie/Kartli) přijímá křesťanství rovněž v první třetině 4. století a za druhý nejranější křesťanský stát je často považováno Aksumské království v Etiopii, kde byl král Ezana pokřtěn kolem poloviny 4. století. Arménie tedy drží primát, i když historikové zpřesňují data a zdůrazňují pluralitu procesů, které vedly od dvorského obrácení ke skutečné konfesionalizaci společnosti.

Pohled na arménskou krajinu ukazuje, že „první křesťanský stát“ není pouhý slogan. Je to živá vrstva paměti, která se propisuje do katedrály v Ečmiadzinu, jeskyň kláštera Geghard, do tisíců chachkarů v Noratu i do jedinečných řešení, jakým je Zorats v Jeghegisu. A zároveň je to kapitola, kterou je dobré číst v kontextu – s vědomím sporů o přesné datum konverze, srovnání s vývojem v římské říši i s pochopením, že to, co dnes vnímáme jako „křesťanskou Arménii“, se rodilo po generace.

Poznánka: Zdroje klíčových tvrzení (výběr): Britannica: Arménská apoštolská církev; dějiny Arménie; Milánský edikt; Nikajský koncil; Galeriův edikt tolerance. UNESCO: Ečmiadzin a Zvartnoc; Geghard. Další: Geghard a Chor Virap (Wikipedie; World History Encyclopedia); khachkary - UNESCO ICH a Noratus; Maštoc a arménské písmo (Britannica). Pozor na datace: V odborné literatuře se vedle tradičního roku 301 objevuje i c. 314; odlišnosti vyplývají z kritického čtení hagiografií a z právně-politického rámce po ediktech z let 311 a 313. Tuto nuanci článek zohledňuje.