Amerika ještě před patnácti lety působila jako země, která se bojí každého výbuchu na Blízkém východě. Stačilo několik raket v Perském zálivu a ceny benzínu vylétly vzhůru. Politici v Bílém domě sledovali tankerové trasy téměř stejně nervózně jako vojenské radary. Dnes je situace jiná. Spojené státy se díky těžbě z břidlic proměnily v energetickou velmoc, která dokáže vyvážet ropu i zemní plyn a současně používat energii jako geopolitickou zbraň.

Jenže právě v okamžiku, kdy Washington získal větší kontrolu nad ropou a plynem, otevřel si novou slabinu. Tou nejsou vrty v Texasu ani plynovody, ale lithium, grafit, mangan, kobalt nebo vzácné zeminy. Jinými slovy suroviny, bez kterých se neobejde moderní zelená ekonomika.

Podle nové studie amerického National Center for Energy Analytics se energetická bezpečnost Spojených států výrazně zlepšila. Index energetické bezpečnosti sleduje vývoj od roku 1970 a porovnává rizika spojená s dodávkami ropy, plynu, uranu i strategických minerálů. Autoři studie upozorňují, že zatímco závislost na ropě klesla, závislost na kritických surovinách prudce roste.

Právě zde začíná paradox celé západní energetické transformace. Zatímco Evropa i Amerika mluví o osvobození od fosilních paliv, ve skutečnosti se přesouvají do nové formy závislosti. Tentokrát však ne na arabských monarchiích, ale hlavně na Číně.

Břidlicová revoluce změnila americkou politiku

Americká břidlicová revoluce patří mezi největší ekonomické a geopolitické změny posledních desetiletí. Technologie hydraulického štěpení umožnila Spojeným státům dramaticky zvýšit těžbu ropy a zemního plynu. Země, která ještě na začátku století dovážela obrovské objemy energie, se postupně proměnila v exportéra.


V nové geopolitické realitě roku 2026 je tento trend ještě výraznější. Napětí kolem Hormuzského průlivu znovu ukázalo, jak zranitelný je svět závislý na ropě z Perského zálivu. Přibližně pětina světových dodávek ropy prochází právě touto oblastí. Když se doprava naruší, nervozita okamžitě zasáhne trhy.

Amerika je však dnes v jiné pozici než během ropných krizí sedmdesátých let. Rekordní těžba ropy, plynu i uhlí jí poskytuje mnohem větší manévrovací prostor. Washington už není pouze zákazníkem na globálním trhu, ale jedním z jeho hlavních dodavatelů.

To je také důvod, proč část amerických analytiků stále tvrdě kritizuje příliš rychlý odklon od fosilních paliv. Podle nich by Spojené státy dobrovolně oslabily vlastní geopolitickou výhodu ve chvíli, kdy ji konečně získaly.

Jenže druhá strana debaty upozorňuje, že svět směřuje k elektromobilům, bateriím a novým technologiím bez ohledu na to, co si přeje ropný průmysl. A právě zde začíná další problém.

Čína drží klíče k zelené budoucnosti

Když dnes politici v Bruselu nebo Washingtonu mluví o zelené transformaci, často používají jazyk technologického optimismu. Elektromobily, větrníky a bateriová úložiště mají vytvořit čistší a bezpečnější svět. Jenže málokdy zaznívá jednoduchá otázka: odkud budou přicházet suroviny?

Čína dnes kontroluje obrovskou část světového trhu se strategickými minerály. Podle různých odhadů produkuje mezi padesáti a osmdesáti procenty světového grafitu, vzácných zemin nebo některých typů zpracovaných kovů. V řadě případů nejde jen o těžbu, ale hlavně o rafinaci a průmyslové zpracování. Právě tam vzniká skutečná moc.

Západ si během posledních desetiletí zvykl přesouvat špinavou průmyslovou výrobu do Asie. Výsledkem je situace, kdy Evropa i Amerika chtějí budovat zelenou ekonomiku, ale současně nemají dostatek vlastních surovin ani průmyslových kapacit.

Autoři americké studie upozorňují, že rizika spojená s minerály vzrostla během patnácti let několikanásobně. Zatímco v roce 2010 představovala pouze malé procento celkového energetického rizika, dnes jde o jednu z nejrychleji rostoucích hrozeb.


Do celé debaty navíc vstupuje další nepříjemné téma. Mnoho strategických surovin pochází ze zemí s problematickými pracovními podmínkami, slabou ochranou životního prostředí a autoritářskými režimy. Západ tak často bojuje proti emisím doma, ale současně přesouvá ekologické i sociální náklady jinam.

Americká studie proto doporučuje rozšířit domácí těžbu, zjednodušit povolovací procesy a více spolupracovat se spojenci. Jenže právě zde se střetává geopolitika s realitou západní politiky. Otevření nového dolu na lithium nebo vzácné zeminy totiž často naráží na odpor ekologických organizací i místních komunit.

Energetická transformace tak začíná připomínat starou pravdu moderní civilizace. Každá energie má svou cenu. Rozdíl je pouze v tom, kdo ji zaplatí a kdo bude držet kontrolu nad zdroji.

A právě v tom spočívá největší ironie současnosti. Západ chtěl uniknout závislosti na ropě. Místo toho možná pouze mění jednu závislost za druhou.



Zdroje: 1. The National Interest – How to Measure US Energy Security; 2. U.S. Energy Information Administration; 3. International Energy Agency; 4. U.S. Geological Survey – Critical Minerals; 5. World Bank – Minerals for Climate Action; 6. International Energy Agency – Global Critical Minerals Outlook