Moderní bankovní systém stojí na křehké rovnováze mezi důvěrou, právem a rizikem. Jeho základy nejsou tvořeny abstraktními deriváty nebo složitými algoritmy, ale jednoduchou právní konstrukcí: jistinou v podobě nemovitostí, které lze zpeněžit, pokud dlužník přestane splácet. Jenže co když se tyto jistiny stanou bezcennými? Co když klimatická změna promění domy, byty a komerční nemovitosti v nepojistitelná aktiva? A co když celý systém, postavený na jejich zajištění, začne kolabovat? Právě tuto otázku pokládá profesor účetnictví Richard Murphy ve svém varovném komentáři na serveru Naked Capitalism.
Murphy tvrdí, že svět směřuje k systémovému kolapsu bankovního sektoru. Tentokrát ne kvůli spekulativním derivátům či nezodpovědnému úvěrování, ale kvůli realitě klimatické změny, která dělá z nemovitostí stále častěji nepojistitelný majetek. A bez pojištění ztrácí hypotéky smysl, protože banka nemůže mít jistotu, že v případě nesplácení získá zpět hodnotu úvěru. Pokud dům shoří, zaplaví ho povodeň, sesune se svah nebo půda praskne suchem, stává se z něj z pohledu banky bezcenné břemeno. A pokud pojišťovna odmítne takovou nemovitost pojistit, banka nemá jak minimalizovat riziko ztráty. Následkem je zhroucení důvěry a s ní i celého úvěrového systému.
Tento problém se podle Murphyho týká nejen jednotlivců, kteří si chtějí vzít hypotéku na bydlení, ale i podnikatelů, developerů a velkých firem, jejichž úvěrové linie jsou založeny na zajištění v podobě nemovitostí. Naprostá většina bankovních úvěrů, například ve Velké Británii více než 85 %, je zajištěna právě tímto typem majetku. Jakmile však tento majetek přestane být považován za bezpečný a pojištění se stane nedostupným, banky nebudou ochotny poskytovat nové úvěry. Ještě závažnější je ale dopad na existující půjčky. Z hlediska rozvah bank může jít o masivní ztrátu hodnoty, která se promítne do nedůvěry mezi bankami navzájem.
Murphy připomíná paralelu s krizí z roku 2008, kdy banky přestaly půjčovat jedna druhé, protože nebyly schopny odhadnout skutečnou hodnotu hypoték na rozvahách konkurence. Výsledkem byl globální úvěrový infarkt, jehož následky dodnes ovlivňují světové hospodářství. Tentokrát však nejde o chybnou analýzu rizika, ale o nový faktor, který se vymyká historickým datům (rychle se zhoršující klimatické podmínky). Oheň, sucho, záplavy, eroze a nestabilita půdy už nejsou výjimkou, ale pravidlem. V oblastech jako Kalifornie, Austrálie, Řecko, Španělsko nebo Francie už banky a pojišťovny aktivně odmítají pokrývat nemovitosti v rizikových zónách. Ve Velké Británii ohrožují povodně nejen venkovské oblasti, ale i samotný Londýn. Pokud by došlo k přetížení Temžské bariéry, mohla by být zaplavena oblast Docklands a s ní i finanční srdce britské ekonomiky.
Znepokojující je i postoj centrálních bank, které podle Murphyho nadále používají zastaralé metody hodnocení rizik. Analýza založená na historických datech nedokáže reflektovat exponenciální nárůst klimatických událostí, a proto selhává ve své základní funkci: chránit stabilitu systému. Murphy tvrdí, že popírání klimatických rizik v bankovnictví není jen chyba, ale akt systémové nedbalosti. Je to ignorování faktu, že bez funkčních jistin se z bankovního úvěru stává hra na důvěru. A ta, jak ukázala historie, končí náhle a chaoticky.
Důsledky takového kolapsu by byly dalekosáhlé. Nejen že by se zastavilo poskytování úvěrů, ale zkolabovaly by i platební systémy. Výplaty by nemohly odejít, obchody by nemohly platit za dodávky, dodavatelské řetězce by se zhroutily a lidé by neměli přístup ani k základním potravinám. Murphy varuje, že většina domácností má doma zásoby sotva na tři dny. Kolaps bank by tak mohl vyvolat humanitární krizi bez precedentu v době míru.
A přestože Murphy nabízí i řešení, např. zavedení veřejného bankovnictví, nový účetní systém pro zohlednění klimatických rizik (sustainable cost accounting) a vytvoření nouzových scénářů pro nahrazení selhávajících bank, je si vědom, že politická vůle k těmto krokům zatím chybí. Banky i vlády se spoléhají na to, že „systém je odolný“ nebo že případné ztráty bude možné přenést na daňové poplatníky. Ale to je podle Murphyho falešná víra, která ignoruje skutečnost, že tentokrát je ohrožen základní mechanismus, na němž celý systém stojí, tedy schopnost nemovitostí fungovat jako pojistitelná zajištění.
Jeho závěr je jednoznačný. „Bez změny modelu bankovnictví nemůžeme přežít klimatickou změnu. A bez funkčního bankovnictví nemůže přežít společnost.“ Tento apel by neměl být přehlížen jako katastrofismus, ale brán jako výzva k systémové reflexi. Nejde o to, jestli bude krize, ale o to, zda na ni budeme připraveni, nebo ji necháme, aby nás připravila o všechno.
Situace v České republice
Ačkoliv se článek zaměřuje na globální trendy, varování Richarda Murphyho má přímý dopad i na Českou republiku. I zde tvoří nemovitosti naprostou většinu zajištění hypotečních i podnikatelských úvěrů. V posledních letech navíc pojišťovny začínají zvyšovat pojistné nebo omezovat krytí pro domy v záplavových oblastech, například podél Labe, Moravy nebo Bečvy. Česká národní banka přitom stále hodnotí stabilitu bank na základě modelů, které nezohledňují dopady klimatických scénářů.
Pokud se tedy situace dramaticky změní, například extrémním suchem, požáry v lesích či velkopovodní, může to ohrozit nejen pojištění, ale i celý úvěrový trh v zemi. Zatímco banky i klienti spoléhají na kontinuitu systému, riziko strukturální ztráty jistin je v kontextu klimatických změn stále více reálné... a dosud málo diskutované.
(Beneš, Naked Capitalism, foto: zai)
