Otevření mostu Huajiang Grand Canyon se stalo symbolem současné Číny. Monumentální stavba tyčící se 625 metrů nad údolím v provincii Kuej-čou není jen technickým triumfem, ale i obrazem čínského sebevědomí. V kontrastu s chátrajícím americkým infrastrukturním dědictvím představuje symbol dvou odlišných civilizačních přístupů. Právě tuto symboliku rozebírá na analytik Dan Wang ve své knize Breakneck: China’s Quest to Engineer the Future, kde vysvětluje, že hlubší rozdíl mezi Čínou a Spojenými státy nespočívá v ideologii, ale v samotné podstatě řízení společnosti. Zatímco čínské vedení tvoří inženýři, Washington ovládli právníci. Podle Wanga tento střet určí, kdo bude formovat 21. století, píše server UnHerd.
Americká proměna v „právnickou civilizaci“ začala už v šedesátých letech minulého století. Po sto letech stability se tehdy podíl právníků v populaci zdvojnásobil a souběžně začala éra ekonomické stagnace. Spojené státy se odvrátily od výroby a průmyslových inovací k právním regulacím, finančním derivátům a softwarovým službám. Právnická kultura podle Wanga umí vládnout, ale zároveň dusí dynamiku nekonečnými spory. Naproti tomu Čína se naučila řídit rozvoj v masovém měřítku. Od osmdesátých let postavila dvě sítě dálnic srovnatelné s americkými, její vysokorychlostní železnice je dvacetkrát delší než japonská a metro v Šanghaji se za deset let rozrostlo o tolik kilometrů, kolik má celý systém v New Yorku. Wang uvádí, že v jeho rodném Kchun-mingu by dnes jeho rodiče viděli nové město každých sedm let... tak rychle se čínská ekonomika zdvojnásobuje.
Rozdíly mezi oběma světy se projevují i v obchodní politice. Spojené státy reagovaly na čínský technologický vzestup právními prostředky, např. tarify, vývozními kontrolami a investičními omezeními. Tento právní přístup měl omezit čínský přístup k americkým čipům, ale nakonec měl opačný efekt. Podnítil čínské firmy k rozvoji vlastního průmyslu a posílil jejich soběstačnost. Po éře Donalda Trumpa se čínský soukromý sektor semkl kolem strategie Made in China 2025, která nesází na jediný průlom, nýbrž na široké portfolio průmyslových odvětví – od umělé inteligence přes robotiku a elektroniku až po vojenské technologie. Wang tvrdí, že Washington udělal chybu, když se zaměřil výhradně na špičkové čipy a věřil, že vítězství v umělé inteligenci rozhodne o nadvládě. Peking chápe technologický pokrok jako nástroj hospodářské i vojenské síly, nikoli jen jako závod o nejchytřejší algoritmus.
Současně čínská elita vědomě odmítla „technologii s americkými charakteristikami“, tedy model založený na digitálních platformách, spekulativních fondech a finančním kapitálu. Když prezident Si Ťin-pching omezil moc velkých internetových firem, nešlo jen o politické čistky, ale o snahu přesměrovat vzdělané elity od finančních kariér k výrobním a technickým profesím. Cílem bylo udržet společnost produktivní a materiálně ukotvenou, nikoli závislou na virtuálních trzích a rychlém zisku. Tento přístup má však i temné stránky. Wang připomíná, že stejné inženýrské myšlení posedlé kontrolou stálo u zrodu politiky jednoho dítěte. Raketový vědec, který tehdy přesvědčil vedení strany, že populaci lze řídit jako balistickou dráhu, otevřel cestu k desetiletím nucených potratů a sterilizací. Podobně doslovný přístup se projevil i během pandemie, kdy politika nulové tolerance covidu znamenala uzávěry celých měst a narušení života milionů lidí.
Podle Wanga je tato inženýrská doslovnost dvojsečná. Na jedné straně brzdí unáhlené vojenské kroky, protože čínské vedení kalkuluje a raději ustoupí, než by riskovalo nepromyšlený konflikt. Na druhé straně však vede k necitlivým sociálním experimentům a ztrátě empatie. Peking podle něj za posledních padesát let prokázal pozoruhodnou zdrženlivost a Si Ťin-pching zůstává stratégem, který se dokáže takticky stáhnout, když to vyžaduje situace. Přesto platí, že největší důsledky jeho politiky nesou sami Číňané.
Západ se často utěšuje předpověďmi o blížícím se kolapsu Číny, ale realita je složitější. Krize realitního trhu, přebytky výroby i demografické stárnutí představují bolestivou transformaci, nikoli pád. Wang varuje, že trvalý pesimismus může být pro Západ nebezpečný, protože vede k pasivitě. Ve skutečnosti je čínský průmyslový ekosystém příliš rozsáhlý a adaptabilní, aby ho bylo možné zlomit sankcemi. Podle projekcí OSN bude už do pěti let v Číně soustředěno 45 procent světové průmyslové kapacity.
I tato síla však má své trhliny. Fenomén označovaný jako „run“, tedy útěk z Číny, se stal výrazem rostoucí vnitřní únavy. Bohatí podnikatelé opouštějí zemi, protože jejich majetky byly devalvovány a podniky zlikvidovány. Umělci, novináři a intelektuálové míří do exilu v Thajsku či Evropě, jiní prchají přes Ekvádor a Mexiko do Spojených států. Jen v roce 2024 bylo na americko-mexické hranici zadrženo až čtyřicet tisíc čínských migrantů měsíčně. Tento exodus odráží ztrátu víry v režim i pocit dusivého dohledu, který z čínského snu činí spíše noční můru.
Wang uzavírá, že inženýrské státy umí stavět, ale potlačují kreativitu, zatímco právnické společnosti podporují tvořivost, avšak ztrácejí schopnost jednat. Spojené státy mohou svůj úpadek zvrátit jen obnovením rovnováhy mezi oběma principy a posílením role technokratů a ekonomů. Počet právníků v Kongresu sice klesá, ale návrat k „dealmakerům“ typu Franklina D. Roosevelta, kteří dokázali spojit právo s odvahou budovat, je zatím v nedohlednu. Evropa se navíc ocitá v nejistotě, kdy Čína přebírá klíčové segmenty německého průmyslu a americké firmy dominují finančním i technologickým trhům. Starý kontinent tak může skončit jako dodavatel luxusního zboží těm, kteří skutečně určují chod světa.
Wang připouští, že čínská inženýrská síla je obdivuhodná, ale zároveň nebezpečně rigidní. V době války či krize rozhoduje schopnost vyrábět. A v tomto ohledu má Peking výrazný náskok. V roce 2022 měla Čína rozestavěno 1500 lodí, zatímco Spojené státy pouhých pět. Éra americké průmyslové mobilizace, kdy inženýři stavěli „Freedom’s Forge“ a přetvářeli ekonomiku pro válečné potřeby, je minulostí. Přesto Wang zůstává umírněným optimistou. Tvrdí, že čínský růst není nekonečný a že Spojené státy mají stále schopnost znovuobjevit své inženýrské kořeny. Bitva o budoucnost světa se tak podle něj neodehraje mezi demokracií a autoritářstvím, ale mezi dvěma typy elit. Těmi, kteří umějí stavět, a těmi, kteří umějí jen vykládat zákony.
(Beneš, UnHerd.com, foto: zai)
