Světová ekonomika se sotva vzpamatovala z energetického šoku posledních let a už se před ní rýsuje další krize. Válka mezi Spojenými státy, Izraelem a Íránem totiž během několika dní rozkolísala ropné trhy a prudce zvýšila ceny energií. Politická prohlášení o tom, že jde jen o krátkodobý výkyv, zatím na trzích nikoho neuklidnila. Naopak přibývá varování, že Evropa a zejména Německo se mohou stát jedním z hlavních ekonomických poražených nového konfliktu.

Podle analýzy německého deníku Handelsblatt se napětí na energetických trzích projevilo téměř okamžitě. Cena ropy vyskočila na nejvyšší úrovně za poslední roky a nervozita se přenesla i na finanční trhy. Akcie průmyslových firem začaly prudce kolísat a investoři začali znovu počítat s možností globální energetické krize. 

Americký prezident Donald Trump se sice snaží situaci zlehčovat, ale jeho výroky spíše ukazují, jak hluboká je politická propast mezi geopolitickou strategií a ekonomickou realitou. Na své platformě Truth Social napsal, že krátkodobý růst cen ropy je pouze „velmi malou cenou za bezpečnost a mír USA a světa“. Současně prohlásil, že ceny „rychle klesnou, jakmile bude zničení íránské jaderné hrozby dokončeno“. Kritiky pak odbývá ostrým výrokem: „Jen idioti by si mysleli opak.“

Trhy však reagují přesně opačně. Investoři si velmi dobře pamatují, jaké důsledky měla energetická krize v Evropě po roce 2022. Energeticky náročná odvětví tehdy utrpěla obrovské ztráty a některé výrobní provozy se už nikdy plně neobnovily. Právě proto dnes analytici sledují především průmyslové sektory, které jsou na levné energii existenčně závislé.


Chemický průmysl představuje z tohoto pohledu největší riziko. Německé chemické koncerny jsou závislé nejen na ropě jako energetickém zdroji, ale také na ropných derivátech jako surovině. Pokud cena ropy roste, roste zároveň cena plastů, syntetických materiálů i průmyslových chemikálií. V konečném důsledku se tak zdražuje téměř vše od stavebních materiálů přes automobily až po farmaceutické produkty.

Dalším ohroženým sektorem je metalurgie. Výroba oceli i hliníku patří mezi nejenergetičtější procesy v moderním průmyslu. Některé evropské hutě už v minulých letech omezily výrobu právě kvůli cenám energií. Pokud by se ceny ropy a plynu znovu dostaly na extrémní úrovně, mohlo by to znamenat další uzavírání kapacit a další přesun výroby mimo Evropu.

Podobné riziko existuje i v sektoru výroby hnojiv. Produkce dusíkatých hnojiv je přímo závislá na ceně zemního plynu, který je základní surovinou pro výrobu amoniaku. Pokud ceny energie prudce vzrostou, zdražuje nejen průmysl, ale i zemědělství a následně potraviny. Energetická krize se tak velmi rychle přelévá do každodenního života obyvatel.

Zatímco průmyslové firmy počítají možné ztráty, vlády hledají způsoby, jak situaci stabilizovat. Na krizovém jednání skupiny G7 se diskutovalo o možnosti uvolnit strategické ropné rezervy. Tyto rezervy jsou koordinovány Mezinárodní energetickou agenturou a v minulosti už několikrát pomohly zmírnit cenové šoky na trzích. Po posledním setkání sice nebylo přijato žádné konkrétní rozhodnutí, ale zástupci států uvedli, že jsou připraveni rezervy uvolnit kdykoli.

Současně však přicházejí další znepokojivé signály z Blízkého východu. Saúdská Arábie oznámila snížení produkce ropy. Důvodem je téměř úplné uzavření Hormuzského průlivu, jedné z nejdůležitějších dopravních tepen světového ropného trhu. Právě touto úžinou prochází přibližně pětina globální produkce ropy. Jakmile je doprava omezena, okamžitě to vyvolává paniku na trzích.

Výsledkem je klasický scénář geopolitické energetické krize. Nejprve roste napětí v regionu, poté přichází výkyv cen ropy, následně nervozita na finančních trzích a nakonec dopady na průmyslovou výrobu. Přesně tento řetězec událostí dnes sledují ekonomové i investoři.


Právě proto někteří analytici varují, že současný konflikt může znamenat víc než jen krátkodobý cenový výkyv. Pokud by se napětí v regionu rozšířilo nebo pokud by byl Hormuzský průliv dlouhodobě blokován, mohlo by to způsobit jednu z největších energetických krizí posledních desetiletí.

Politická rétorika přitom často realitu zjednodušuje. Výroky o tom, že růst cen je „malou cenou za bezpečnost“, mohou znít přesvědčivě ve Washingtonu, ale zcela jinak působí v průmyslových regionech Evropy. Tam totiž každé zdražení energie znamená konkrétní rozhodnutí o výrobě, zaměstnanosti a budoucnosti celých regionů.

Energetická krize nikdy není jen otázkou geopolitiky. Je to také otázka ekonomické struktury jednotlivých států. Země, které mají vlastní energetické zdroje nebo flexibilní průmysl, se s ní dokážou vyrovnat lépe. Naopak státy silně závislé na dovozu energie mohou být zasaženy mnohem tvrději.

Současná situace tak znovu ukazuje slabinu evropské ekonomiky. Evropa je jedním z největších průmyslových center světa, ale zároveň patří mezi regiony s omezenými energetickými zdroji. Každý geopolitický konflikt v oblasti energetiky proto dopadá na evropský průmysl silněji než na většinu ostatních regionů.

Pokud by se energetický šok prohloubil, mohlo by to mít dlouhodobé důsledky nejen pro Německo, ale pro celou Evropskou unii. Vysoké ceny energie totiž urychlují přesun průmyslové výroby do regionů s levnějšími zdroji energie. Tento proces je už několik let patrný například ve Spojených státech nebo v některých asijských zemích.

Z ekonomického pohledu tak válka na Blízkém východě není jen regionální konflikt. Je to zároveň test odolnosti globálního hospodářství. A zatím se zdá, že tento test přichází ve chvíli, kdy je světová ekonomika mimořádně zranitelná.



Zdroj: https://www.handelsblatt.com/unternehmen/industrie/iran-krieg-welche-branchen-die-hohen-energiepreise-besonders-hart-treffen/100206739.html