Přinášíme vám sedmým díl z cyklu o nové doktríně evropské ekonomické bezpečnosti, který navazuje na předchozí články věnované průmyslové politice, technologiím a finančním a digitálním závislostem.
Autoři bruselského think tanku Bruegel ve své analýze upozorňují, že Evropská unie už dnes disponuje celou sadou takzvaných tvrdých nástrojů, které mají chránit její hospodářské zájmy před ekonomickým nátlakem. Problémem podle nich není nedostatek legislativy, ale spíše neochota nebo neschopnost tyto nástroje skutečně použít ve chvíli, kdy je to politicky citlivé.
Stěžejním prvkem této architektury je nástroj proti donucování známý jako Anti-Coercion Instrument neboli ACI. Jeho smyslem je umožnit Evropské unii reagovat koordinovaně na situace, kdy třetí země používá obchodní, investiční nebo jiná ekonomická opatření s cílem ovlivnit suverénní rozhodnutí Unie nebo jejích členských států. Aktivace nástroje vyžaduje rozhodnutí Rady EU, že k donucovacímu jednání skutečně došlo, poté má Evropská komise pravomoc přijmout přiměřená odvetná opatření.
Bruegel však upozorňuje, že pokud EU není ochotna tento nástroj nasadit ani v situacích, které mají všechny znaky ekonomického nátlaku, podkopává tím jeho důvěryhodnost. Autoři připomínají například čínské reakce na vyrovnávací cla na elektromobily nebo americké hrozby v souvislosti s digitální regulací, které by z jejich pohledu již mohly spadat do působnosti ACI. Pokud v těchto případech Brusel zůstává pasivní, vysílá tím signál, že ACI je spíše papírovým tygrem než skutečnou pojistkou.
Klíčovou roli v celé koncepci hrají takzvané zpětné závislosti. Nejde pouze o to, na kom je Evropská unie závislá, ale také o to, kde mají ostatní ekonomiky slabá místa, která by v případě eskalace mohla být cílem cílených protiopatření. Bruegel zdůrazňuje, že účinná reakce na nátlak nemá mít podobu plošných cel, ale spíše precizně zacílených kroků, které zvýší náklady donucující strany natolik, aby se jí politická eskalace přestala vyplácet.
Vedle ACI hrají významnou roli také tradičnější nástroje ekonomického státnictví, zejména prověřování přímých zahraničních investic a kontroly vývozu. V oblasti investičního screeningu má dnes Evropská komise pouze koordinační a poradní roli a konečné rozhodnutí zůstává na členských státech. Bruegel proto podporuje návrh Komise na posílení tohoto rámce tak, aby všechny země EU měly povinnost prověřovat investice v odvětvích klíčových pro ekonomickou bezpečnost, což by snížilo riziko úniku strategických technologií.
Podobně problematická je koordinace exportních kontrol. Zatímco Spojené státy v posledních letech výrazně zpřísnily kontroly vývozu technologií dvojího užití, Evropská unie zůstává roztříštěná. Bruegel proto doporučuje vytvořit mechanismus včasného varování, v jehož rámci by se členské státy a Komise navzájem informovaly o zamýšlených omezeních, aby se předešlo nekoordinovaným krokům, které by mohly oslabit vnitřní trh nebo vyvolat nechtěnou eskalaci.
Celkový obraz je podle autorů znepokojivý. Evropská unie si vytvořila poměrně sofistikovaný soubor nástrojů na obranu proti ekonomickému nátlaku, ale dosud se zdráhá je použít v praxi. Pokud se tento přístup nezmění, hrozí, že doktrína ekonomické bezpečnosti zůstane spíše teoretickým konstruktem než skutečnou strategií schopnou obstát v realitě nového geopolitického soupeření.
(Kovář, prvnizpravy.cz, foto. aiko)
Zdroje: 1. From strategy to doctrine: the next steps for European economic security – Bruegel; 2. Regulation (EU) 2023/2675 – Anti-Coercion Instrument; 3. Tools of economic security – McCaffrey, Poitiers, CEPR; 4. Proposal for a Regulation on the screening of foreign investments – European Commission; 5. White Paper on export controls – European Commission
