V době, kdy se svět žene za digitalizací, inovacemi a umělou inteligencí, působí připomínka o moci geografie téměř staromódně. Přesto britský komentátor Janan Ganesh ve svém textu pro Financial Times upozorňuje, že právě fyzické uspořádání kontinentu je jedním z klíčových důvodů, proč Evropa ztrácí dech. Nejde o pouhé politické selhání nebo nedostatek ambicí, ale o hlubší strukturální nevýhodu, kterou formovaly tisíce let přírodních procesů.
Evropa má dnes vše, co by jí mohlo zaručit prosperitu: vzdělané obyvatelstvo, moderní instituce, vědecký výzkum a společenskou stabilitu. Přesto se stává kontinentem závislým. Jak ukazuje Ganesh, chybí jí právě to, co dává sílu ostatním (surovinová základna, energetická soběstačnost a geografická ochrana). V globálním měřítku se Evropa nachází mezi silami, které ji svírají z východu i jihu. Rusko a Čína ovládají suroviny, Blízký východ a Afrika zase migraci a demografii. Západní část kontinentu zůstává bez strategických bariér, obklopená mořem, které je z ekonomického hlediska stále méně výhodou a stále více překážkou.
Ganesh ve svém textu připomíná, že Evropa měla od počátku problém s přístupem k přírodním zdrojům. Na rozdíl od Spojených států nebo Ruska je její podzemí chudé na ropu, plyn i vzácné kovy, které dnes pohánějí moderní ekonomiku. Podle údajů amerického geologického úřadu USGS se žádný evropský stát nenachází ani v první desítce zemí s největšími rezervami vzácných zemin. Tyto prvky, nezbytné pro výrobu polovodičů, elektromotorů nebo zbrojních systémů, drží převážně Čína, která tak získává strategickou kontrolu nad klíčovými výrobními řetězci. Evropa se tím stává závislou nejen ekonomicky, ale také politicky, protože nemá možnost rychlé náhrady.
Energetická bilance je stejně nevyrovnaná. Evropská unie disponuje přibližně dvěma procenty světových zásob zemního plynu a méně než jedním procentem ropy. Většinu musí dovážet. To se dramaticky projevilo po roce 2022, kdy válka na Ukrajině přerušila tradiční toky ruské energie a evropské státy byly nuceny hledat alternativy v dražších zámořských dodávkách LNG. Náklady na energii se tak staly jedním z hlavních důvodů, proč Evropa ztrácí konkurenceschopnost vůči Spojeným státům i Asii. Levná energie se stala geopolitickou zbraní, zatímco kontinent, který kdysi spoléhal na ruský plyn, dnes platí cenu za svou polohu i závislost.
Dalším rozměrem „kletby“ je samotný tvar kontinentu. Evropská rovina bez výrazných přírodních bariér je z historického hlediska otevřená invazím i migraci. Stejné cesty, kterými kdysi táhla Napoleonova vojska nebo Hitlerovy armády, dnes využívají lidé prchající z válkou a chudobou zasažených oblastí Afriky a Blízkého východu. Evropa je tak vystavena vnějším tlakům, které neřeší žádná technologie ani politika, protože jsou podmíněny samotným uspořádáním zeměpisné mapy. Ganesh tuto otevřenost označuje za strukturální zranitelnost, kterou nelze odstranit rozhodnutím vlády ani nařízením Evropské komise.
Zajímavé je, že autor zpochybňuje i dlouholetý optimismus globalizace, podle něhož technologie a obchod odstranily význam geografie. V době internetu, satelitní navigace a leteckých linek jsme si zvykli vnímat svět jako plochý. Jenže jak Ganesh podotýká, realita posledních let tento mýtus rozbila. Pandemie, válka i klimatické krize ukázaly, že fyzická poloha a dostupnost zdrojů zůstávají rozhodující. Ukrajinský konflikt podle něj připomněl, že „geo“ v geopolitice znamená právě zeměpis a že ho nelze přehlasovat vůlí ani ideologií.
Z geografického hlediska má Evropa všechny znaky polohy mezi světy. Na východě sousedí s energetickými impérii, na jihu s demografickými velmocemi a na západě s oceánem, který kdysi symbolizoval spojení s Amerikou, ale dnes odhaluje rozdíl v energetických nákladech i v dynamice hospodářství. Kontinent, který kdysi vládl mořím, se stal závislým na dovozu zboží i surovin z regionů, jež jsou geopoliticky méně stabilní, avšak bohatší na zdroje.
Spojené státy využívají své geografické štěstí. Mají rozsáhlé vnitrozemí chráněné oceány, bohaté zdroje a jednotný trh. Evropa naproti tomu musí koordinovat více než dvacítku států s různými zájmy a omezenými možnostmi. Každý pokus o strategickou autonomii tak naráží nejen na politickou roztříštěnost, ale také na fyzickou realitu. Ani největší investice do obnovitelných zdrojů nemohou okamžitě vyřešit skutečnost, že většina vzácných materiálů pro solární panely nebo baterie pochází ze zámoří.
Ganeshův text zároveň naznačuje, že „kletba geografie“ není odsouzením, ale varováním. Evropa se může adaptovat, pokud si přizná své limity a přestane spoléhat na iluzi neomezené globalizace. Znamená to investovat do recyklace, výzkumu a diverzifikace dodavatelských řetězců, ale také posílit vojenskou i potravinovou soběstačnost. V podstatě jde o návrat k principům, které kdysi udržovaly kontinent silným, tedy schopnost plánovat dlouhodobě a reagovat na fyzické podmínky s respektem, nikoli s pohrdáním.
Evropa tedy není obětí osudu, ale spíše obětí vlastního zapomnění. V touze stát se „postgeografickou“ civilizací přehlédla základní skutečnost, že mapa zůstává realitou, kterou nelze obejít. Jak uzavírá Janan Ganesh, geografické skutečnosti nejsou předsudky, ale pevné linie světa, které určují, co je možné a co nikoli. V době, kdy se ekonomické i bezpečnostní rovnováhy otřásají, by si Evropa měla tento prostý fakt znovu připomenout.
(Beneš, Financial Times, foto: red.)
