Evropská ekonomika se na přelomu let 2025 a 2026 nepropadá do stagnace náhodou, ale jako přímý důsledek letitých politických rozhodnutí, která systematicky oslabovala konkurenceschopnost kontinentu. Čerstvá data Eurostatu, na něž upozorňuje analýza Svena R. Larsona publikovaná na portálu European Conservative, odhalují tvrdou realitu: polovina členských států se pohybuje pod hranicí jednoho procenta reálného růstu a celek Unie sotva generuje tempo, které by bylo schopno udržet současný rozsah sociálních států a veřejných služeb. Zatímco evropští politici hovoří o strategické autonomii, zelené transformaci a digitální budoucnosti, hospodářská základna Unie se dál drolí a připomíná spíše unavený aparát, který ztratil schopnost růstu. Původní analýza je dostupná na serveru The European Conservative a její závěry by měly být varováním i pro české čtenáře.
Mírné zlepšení tempa růstu oproti předchozím letům je často prezentováno jako důkaz, že evropská ekonomika se odrazila ode dna. Tento výklad je však zavádějící. Pokud hospodářský cyklus již dosáhl vrcholu a tempo expanze znovu slábne, nejde o návrat k prosperitě, ale o krátký nádech před dalším propadem. Evropa si zvykla zaměňovat přežívání za růst a statistické kosmetické úpravy za skutečné oživení. Strukturální problémy, jako je nízká produktivita práce, přebujelá regulace, vysoké ceny energií a daňové zatížení podnikání, zůstávají nedotčeny. Politické elity přitom místo nepohodlných reforem raději rozdávají sliby, které nemají ekonomické krytí.
Dopady stagnace se přelévají do každodenní reality obyvatel. Slábnoucí investiční aktivita podniků znamená méně pracovních příležitostí a pomalejší růst mezd. Domácnosti pociťují tlak rostoucích nákladů, zatímco jejich kupní síla se jen obtížně zvyšuje. Malé a střední firmy narážejí na omezenou poptávku i na administrativní bariéry, které jim brání pružně reagovat na změny trhu. Vlády přitom nejsou schopny vytvořit stabilní podnikatelské prostředí, protože se samy topí v rozpočtových problémech. V situaci, kdy hospodářství nevytváří dostatek nových hodnot, se každé navýšení výdajů mění v politický konflikt a každá reforma v předvolební riziko.
Nejviditelnější selhání se ukazuje v rozpočtové politice. Evropské vlády se dostávají do pasti mezi rostoucími nároky na sociální výdaje a tlakem na zvyšování obranných rozpočtů. Namísto otevřené debaty o udržitelnosti sociálních států se volí cesta zadlužování, odkládání problémů a přesouvání odpovědnosti na budoucí generace. Fiskální realita je neúprosná. Slabý růst znamená slabé příjmy veřejných rozpočtů, a tím i rostoucí napětí mezi jednotlivými výdajovými kapitolami. Výsledkem nejsou strategická rozhodnutí, ale chaotické kompromisy, které uspokojí politické zájmy momentální většiny, nikoli dlouhodobé potřeby společnosti.
Rozdíly mezi členskými státy navíc ukazují, že evropská integrace přestává fungovat jako motor konvergence. Zatímco několik menších ekonomik ještě dokáže vykazovat solidní tempo růstu, jádro Unie v podobě Německa se potýká s vážnými investičními problémy. Pokles kapitálových investic v největší evropské ekonomice není technickým detailem, ale signálem hlubší krize důvěry podnikatelského sektoru. Pokud se v Německu nevyplácí investovat, jaký signál to vysílá zbytku kontinentu. Střední Evropa, včetně České republiky, je na výkonnosti německého průmyslu strukturálně závislá. Slábnutí investiční aktivity v Německu se proto s časovým zpožděním promítá do českého exportu, zaměstnanosti i veřejných příjmů.
Evropská unie přitom ztrácí schopnost nabídnout koordinovanou odpověď. Místo aby Brusel podporoval prostředí příznivé pro podnikání, inovace a investice, rozšiřuje regulační rámce, které zvyšují náklady a snižují flexibilitu. Ambiciózní politické projekty nejsou doprovázeny realistickým posouzením jejich ekonomických dopadů. Výsledkem je paradox, kdy Unie deklaruje posilování konkurenceschopnosti, zatímco fakticky vytváří podmínky, které evropské firmy tlačí k přesunu aktivit mimo kontinent. Politická rétorika o jednotě a soudržnosti se míjí s realitou rostoucí fragmentace, v níž se jednotlivé státy snaží chránit vlastní zájmy před důsledky společných politik.
Stagnace evropské ekonomiky tak není pouze ekonomickým problémem, ale symptomem širší institucionální krize. Pokud politické elity nejsou schopny přiznat limity současného modelu a otevřeně diskutovat o nutnosti reforem, bude se propast mezi politickými prohlášeními a každodenní zkušeností občanů dál prohlubovat. To vytváří živnou půdu pro nárůst nedůvěry, radikalizaci veřejné debaty a oslabování demokratické legitimity. Evropa se ocitá v bodě, kdy už nestačí hovořit o drobných úpravách. Bez zásadní změny přístupu k hospodářské politice hrozí, že stagnace přeroste v dlouhodobý úpadek, jehož politické důsledky budou pro Unii daleko bolestivější než samotná čísla o růstu HDP.
(Beneš, prvnizpravy.cz, repro: dvnews)
Zdroj: https://europeanconservative.com/articles/analysis/more-economic-stagnation-more-political-ailment/
