Původní článek The Karl Marx Question na Naked Capitalism vychází z úvahy Richarda Murphyho a ptá se, zda systém, který „má sklon k exploataci a krizi“, může být dlouhodobě udržitelný. V editoriálním úvodu Yves Smithová připomíná paralelu s Hymenem Minskym: právě krize si vynutí reformy, ale jakmile nový status quo začne fungovat, korporátní zájmy prosadí deregulaci a vynulují brzdy, které měly zabraňovat opakování excesů. Připomíná, že „selhání“ revolucí roku 1848 je v učebnicích přeceňované a v řadě zemí následovala tichá prosociální politika. Velká deprese a dlouhé poválečné období podpory New Dealu jsou ještě průzračnějším příkladem. Tuto dynamiku podle Smithové však koriguje méně optimistický Polanyi. Reforma tlak kapitalismu neobrátí, jen otupí jeho hrot vůči komunitám a práci. Viz původní text, který zarámuje Murphyho teze historickou zkušeností i kulturním kontextem.
Murphy přitom začíná u jádra Marxovy kritiky. Zisk vzniká tím, že je práce placena pod hodnotou, kterou vytváří. Systémový tlak na mzdy, intenzifikaci a snižování nákladů generuje strukturální nerovnost a zároveň podřezává poptávku. Když domácnosti ani ekonomika neutáhnou spotřebu z příjmů, vyplní mezeru úvěr a to až do další bubliny a pádu. Od tzv. „dlouhé deprese“ po roce 1873 přes krizi 1929 až po globální finanční krizi roku 2008 se opakuje tatáž sekvence boom–kredit–bust, jíž Marxova diagnóza odpovídá znepokojivě přesně.
Smithová zároveň upozorňuje na slabá místa klasické „pracovní teorie hodnoty“. V akademické ekonomii je sporná, ale mnoho kritik podle ní pomíjí mocenský vztah, na který mířil Marx, že zisk kapitalisty je funkcí schopnosti vyjednat a vynutit si podmínky vůči práci. V epochách ohrazování půdy, „temných satanových mlýnů“, chudobinců a neexistujících odborů měli podnikatelé převahu a uzavírali extraktivní dohody. V moderním světě produktivita navíc zvyšuje „koláč zisků“. Část lze sdílet s pracovníky, takže praxe nutně nemusí být vykořisťující, i když k tomu systém sklouzává. Smithová přidává i kulturní rovinu. V Japonsku je podnikatel ceněn spíše za vytváření pracovních míst než za okázalé bohatství, což ukazuje, jak normy a hodnoty tlumí či naopak posilují sklon kapitalismu k nerovnováze.
Murphyho text dále rozvíjí tezi o koncentraci kapitálu a moci. Soutěž vytlačuje slabší hráče, posiluje oligopoly a monopolní postavení. Globální korporace kontrolují trhy, dodavatelské řetězce i politiku, technologičtí giganti spravují více dat než státy a finanční kapitál kolonizuje veřejný prostor. Smithová v úvodu konstatuje, že nerovnost bohatství se vrátila k hodnotám nevídaným od 19. století. Z politické ekonomie se tak stává politika samotná: „není alternativa“ Margaret Thatcherové se stala dogmatem, protože shora prosazované narativy legitimizují situaci, z níž příjemci kapitálových výnosů přímo profitují.
Klíčové je, že kapitalismus přežil díky adaptacím, které Marx podcenil. Sociální stát, odbory a regulace po roce 1945 zmírnily jeho excesy a prodloužily životaschopnost systému. Od osmdesátých let se však tyto pojistky trpělivě demontují, neoliberalismus přivedl ekonomiku do „čistší, tvrdší a více extraktivní“ podoby, kde finanční sektor a globální toky kapitálu určují kurz rychleji než volení zákonodárci a kde standardy práce, daní i ochrany klimatu závodí ke dnu. Tím spíš nabývá váhy Murphyho závěr, že bez protisíly demokracie se kapitalismus vrací k výchozí trajektorii, tedy k nerovnosti, nestabilitě a erozi občanského rámce.
Pro českého čtenáře je důležité, že tyto teze nejsou abstrakcí. Poválečné dekády vyššího odborového pokrytí a průmyslového vyjednávání v Evropě korespondovaly s nižší nerovností a stabilnějším růstem. Po roce 1990 se však i v našem regionu prosadila deregulace práce, privatizace síťových odvětví a fiskální ortodoxie. V prostředí otevřené ekonomiky a volného pohybu kapitálu je obtížné bránit tlakům na snižování mezd a daňové konkurenci, pokud chybí koordinace a odvaha nastavovat minimální standardy. Právě zde Murphy navrhuje konzistentní odpověď: progresivní zdanění příjmů, majetku, dědictví a kapitálových výnosů, posílení kolektivního vyjednávání a demokratizace pracovišť, veřejný zájem v energetice, vodě, bydlení a dopravě, pevná regulace financí a rozbití neprůhledných jurisdikcí, které umožňují erodovat daňovou suverenitu států. Tyto kroky se neopírají o nostalgii, ale o empirii posledních 150 let. Když protisíla slábne, vrací se staré problémy v moderním kabátu.
Aby byl odkaz na původní text jasný, uveďme i krátké citace. Murphy formuluje jádro takto: „Marxova otázka se ptá, zda systém, který prosperuje díky exploataci a krizi, může být vůbec udržitelný,“ a následně dodává, že „není-li svázán demokratickou mocí, kapitalismus požírá sám sebe... tedy práci, komunity, prostředí i politiku.“ Tyto věty nejsou moralizováním, ale syntézou historické zkušenosti a současných dat o nerovnosti, koncentraci moci a periodicity krizí, již Smithová v úvodu rámuje paralelami k Minskim a Polanyimu i kulturním kontrastem japonského kapitalismu.
Z kritického pohledu je férové říci, že „pracovní teorie hodnoty“ nemá v mainstreamové ekonomii většinovou podporu. To ale není zásadní námitka proti Murphyho závěru. I kdyby hodnota vznikala jinak, než si myslel Marx, zůstává nezodpovězená otázka moci: Kdo z produktivity skutečně těží, kdo nese rizika a kdo píše pravidla hry. Smith navíc připomíná, že produktivita může „zvětšit koláč“ a umožnit sdílení zisků, takže systém nemusí být nevyhnutelně predátorský. Jenže bez institucí, které sdílení vynutí, se děje pravý opak a kolektivní akce i demokratická politika se stávají jediným reálným korektivem.
Debata, již text otevírá, proto není o tom, zda „kapitalismus padne“, ale co znamená „civilizovat jej“ v časech klimatického zlomu, technologické koncentrace a vyprázdněné demokracie. Český kontext to nutí číst střízlivě. Protektor, který přesměruje úvěr do produktivních a udržitelných oblastí, obnoví právní jistotu práce a posílí veřejný zájem v infrastruktuře, není fantazie. Je to návrat k lekcím, které už Evropa jednou absorbovala po krizi třicátých let. Buď se k nim dokážeme probojovat demokraticky, nebo nás k nim dotlačí další krize, jež bude dražší nejen penězi, ale i sociální soudržností.
(Kyncl, Naked Capitalism, foto: zai)
