Rostoucí napětí kolem Íránu a zejména kolem strategického průlivu Hormuz odhaluje zásadní paradox současné geopolitiky. Zatímco Spojené státy stupňují tlak a vojenskou přítomnost, ekonomické a strategické důsledky této eskalace začínají hrát do karet jejich největšímu rivalovi. Číně. Ta se ocitá v pozici, kdy může profitovat z chaosu, aniž by sama nesla přímé náklady konfliktu.
Podle analýzy zveřejněné serverem Deutsche Welle se čínská ekonomika v úvodu roku překvapivě stabilizuje. Maloobchodní tržby, průmyslová výroba i investice vykazují růst, zatímco dlouhodobý problém deflace se zmírňuje. Spotřebitelská inflace dosáhla nejvyšší úrovně za poslední tři roky a pokles cen výrobců se zpomalil. To vše v době, kdy svět čelí nejistotě způsobené konfliktem na Blízkém východě.
Právě energetická bezpečnost se ukazuje jako klíčový faktor. Čína dlouhodobě buduje strategické zásoby ropy a diverzifikuje své dodavatelské trasy. V prvních dvou měsících roku zvýšila dovoz ropy o šestnáct procent na přibližně dvanáct milionů barelů denně. Přestože téměř polovina tohoto objemu prochází přes Hormuzský průliv, Peking není bezprostředně zranitelný. Disponuje zásobami odhadovanými na 1,2 miliardy barelů, které by dokázaly udržet ekonomiku v chodu po dobu několika měsíců.
To zásadně mění mocenskou dynamiku. Zatímco Washington vyvíjí tlak na vojenské řešení a dokonce nabízí ochranu námořních tras, Peking si může dovolit vyčkávat. Nepotřebuje okamžitě reagovat ani přijímat americké podmínky. Jinými slovy, zatímco USA nesou náklady bezpečnostní eskalace, Čína využívá výsledků.
Situace má ovšem i druhou rovinu, která je pro Spojené státy mnohem nepříjemnější. Podle analýzy banky Rabobank nejsou současné kroky Washingtonu izolované. Zapadají do širší strategie, jejímž cílem je omezit čínský vliv v klíčových regionech. Aktivita USA ve Venezuele, Panamě, na Kubě i v Íránu není náhodná. Jde o oblasti, kde si Čína v posledních letech budovala ekonomické a logistické vazby.
Zpráva Rabobank to formuluje zcela otevřeně. Pokud by Spojené státy uspěly, mohly by získat kontrolu nad klíčovými energetickými trasami, které zásobují Čínu. „Vzkaz Pekingu je jasný. Pokud se pokusíte využít dodavatelské řetězce vzácných zemin proti USA, Washington odpoví využitím energetických řetězců proti Číně.“ Tato logika však zároveň odhaluje slabinu amerického přístupu. Je založen na eskalaci a předpokladu, že Spojené státy dokážou konflikt kontrolovat.
Realita je ovšem mnohem méně předvídatelná. Analytici agentury Reuters upozorňují, že jakmile se USA dostanou do vleklého konfliktu s Íránem, mohou ztratit strategickou iniciativu. V případě, že by Washington musel ustoupit a přistoupit na podmínky Teheránu výměnou za otevření Hormuzského průlivu, utrpěla by nejen jeho důvěryhodnost, ale i schopnost čelit Číně.
Komentátor Jamie McGeever to shrnuje bez obalu. Pokud se situace vyvine tímto směrem, „prezident Trump může při další návštěvě Pekingu zjistit, že Si Ťin pching drží v rukou mnohem silnější karty než dnes“. Tato slova vystihují podstatu problému. Každý den, kdy Spojené státy vážou své zdroje na Blízkém východě, je dnem, kdy Čína posiluje svou pozici jinde.
Důsledky se navíc neomezují pouze na ekonomiku. Konflikt má přímý dopad na vojenskou rovnováhu v Asii. Americká armáda přesouvá kapacity z indo pacifického regionu na Blízký východ. Tím oslabuje svou přítomnost v prostoru, který byl dosud považován za klíčový pro zadržování Číny.
Tento posun má konkrétní dopady na spojence USA. Japonsko, Tchaj wan i Jižní Korea čelí nejistotě ohledně dodávek zbraní a vojenské podpory. Jižní Korea otevřeně přiznává, že nedokáže plně ovlivnit rozhodnutí Washingtonu. Prezident I Če mjong uvedl, že i když Soul nesouhlasí s přesuny systémů protivzdušné obrany na Blízký východ, „nemůžeme jednat zcela podle své vůle“.
Zde se ukazuje hlubší problém. Spojené státy se snaží současně zvládat několik geopolitických front. Evropa, Blízký východ a Asie. Tento přístup však vede k rozptýlení sil a ztrátě koncentrace. Čína naproti tomu postupuje opačně. Vyhýbá se přímým konfliktům, buduje zásoby, posiluje ekonomické vazby a čeká.
Ani čínská pozice však není bez rizika. Ekonomika země je silně závislá na exportu. V roce 2025 dosáhl obchodní přebytek více než jednoho bilionu dolarů, což znamená rekordní závislost na zahraniční poptávce. Pokud by globální ekonomika kvůli konfliktu zpomalila, dopad by se nevyhnul ani Pekingu.
Přesto je celková bilance zřejmá. Současná eskalace kolem Íránu vytváří prostředí, ve kterém Čína získává strategickou výhodu, aniž by musela jednat. Spojené státy naopak riskují, že jejich vlastní politika posílí soupeře, kterého se snaží oslabit.
Tato situace není jen epizodou regionálního konfliktu. Je to test schopnosti Západu udržet strategickou rovnováhu v době, kdy globální mocenské centrum stále zřetelněji směřuje na východ. A právě zde se ukazuje, že někdy není rozhodující síla, ale schopnost čekat a využít chyby protivníka.
(Beneš, prvnizpravy.cz, foto: aiko)
Zdroj: Deutsche Welle/původní analýza/Íránská krize a přínos pro Čínu
