Evropa dnes otevřeně směřuje k modelu společného financování obrany. Diskutují se nové úvěrové nástroje na úrovni Evropské unie, které mají umožnit rychlé investice do armád členských států. Na první pohled jde o jednoduché řešení. Peníze jsou k dispozici rychle a bez okamžitého tlaku na národní rozpočty. Ve skutečnosti však tento model skrývá zásadní otázku. Kolik to bude stát v dlouhodobém horizontu a kdo ponese skutečné riziko.
Pokud by Česká republika využila evropské úvěrové nástroje například v rozsahu 50 miliard korun na vojenské projekty, znamenalo by to při dnešních úrokových podmínkách závazek, který se v čase výrazně prodraží. Při úrokové sazbě kolem tří až čtyř procent ročně a splatnosti dvacet až třicet let se celková zaplacená částka může pohybovat přibližně mezi 70 až 90 miliardami korun. Rozdíl mezi nominální částkou a skutečně zaplacenou cenou tak může činit desítky miliard.
Tento model má navíc jednu zásadní vlastnost. Stát nese téměř veškeré riziko. Pokud se projekt prodraží, pokud neodpovídá budoucím potřebám armády nebo pokud se změní bezpečnostní situace, závazek vůči věřiteli zůstává. Dluh se musí splatit bez ohledu na to, zda investice splnila svůj účel.
Právě zde se začíná výrazně lišit model partnerství veřejného a soukromého sektoru. PPP projekty totiž nefinancují infrastrukturu jako takovou, ale službu. Stát neplatí za výstavbu kasáren nebo logistických center, ale za jejich dostupnost, funkčnost a kvalitu v čase.
A právě zde se vrací základní pravidlo, které rozhoduje o úspěchu nebo selhání. Klíčem je smlouva. Pokud stát přesně nedefinuje, co kupuje, otevírá prostor pro budoucí problémy. V obraně to znamená definovat nikoli objem výstavby, ale konkrétní výstupy. Kolik vojáků má být ubytováno, jak rychle musí být infrastruktura opravena, jaká je požadovaná dostupnost a jaké standardy musí zařízení splňovat.
Pokud tato definice chybí, soukromý partner splní pouze minimum dané smlouvou. Každá nejasnost se pak promění v dodatečný náklad pro stát. To je jeden z nejčastějších problémů, který se v evropských PPP projektech opakuje.
Druhým zásadním bodem je rozdělení rizik. Princip je jednoduchý. Riziko má nést ten, kdo ho umí nejlépe řídit. V praxi to však státy často porušují.
Stavební riziko by měl nést soukromý partner. Pokud projekt není dokončen včas nebo v požadované kvalitě, nemá být problémem veřejných financí. Provozní riziko, tedy údržba a dostupnost služeb, lze rovněž přenést. Naopak strategické riziko musí zůstat na státu. Jen stát totiž ví, jak se budou měnit potřeby armády.
Chyby vznikají ve dvou extrémech. Buď stát přenese příliš mnoho rizik na soukromý sektor a projekt se dramaticky prodraží, nebo si rizika ponechá, ale zároveň platí vysokou prémii. V obou případech PPP ztrácí smysl.
Třetím pilířem je kontrola státu. PPP není jednorázová investice, ale dlouhodobý vztah. Bez průběžného dohledu se projekty postupně prodražují. Smlouvy se upravují, náklady rostou a původní výhoda mizí.
Zkušenosti z Evropy jsou v tomto směru velmi konkrétní. Například ve Velké Británii fungoval PPP model desítky let, ale řada kontraktů nakonec narazila na problém ztráty kontroly nad náklady a flexibilitou. Některé projekty bylo nutné předčasně ukončit nebo zásadně restrukturalizovat.
Dalším zásadním faktorem, který se v debatě o dluhu často přehlíží, je budoucí vývoj. Armáda se mění rychleji než civilní infrastruktura. Technologie, logistika i strategické priority se vyvíjejí v horizontu let, nikoli desetiletí.
Úvěrové financování je v tomto směru rigidní. Stát splácí investici bez ohledu na to, zda už odpovídá realitě. PPP může být flexibilnější, pokud smlouva umožňuje úpravy služeb a parametrů projektu.
Z čistě účetního pohledu může PPP působit dražší. Roční platby jsou vyšší než splátky úvěru v prvních letech. Ve skutečnosti však PPP obsahuje klíčový prvek, který klasický dluh postrádá. Přenesení části rizik a průběžnou kontrolu výkonu. To znamená, že stát neplatí za existenci infrastruktury, ale za její funkčnost. Pokud nefunguje, platby se snižují. Pokud neodpovídá požadavkům, lze zasáhnout.
Pro Českou republiku je v této situaci klíčové nepodlehnout iluzi, že evropské úvěry představují levné řešení. Ve skutečnosti jde o dlouhodobé závazky, které mohou při špatném investičním rozhodnutí zatížit veřejné finance na desítky let.
Naopak dobře připravený PPP projekt může být v řadě případů ekonomicky výhodnější. Ne proto, že by byl levnější na první pohled, ale proto, že omezuje rizika, nutí stát k disciplíně a umožňuje průběžnou kontrolu.
Rozhodující tedy není otázka, zda PPP nebo dluh. Rozhodující je kvalita přípravy, schopnost definovat cíle a ochota nést odpovědnost za dlouhodobé závazky. A právě tato volba rozhodne o tom, kolik bude česká obrana ve skutečnosti stát.
(Kyncl, prvnizpravy.cz, foto: zai)
