Americký prezident Donald Trump během víkendu oznámil, že „velké“ sankce na Rusko neuplatní hned, ale až poté, co se všechny členské státy NATO zavážou k témuž a zastaví nákupy ruské ropy. Zároveň vyzval k zavedení masivních cel na Čínu, která podle něj „drží nad Ruskem silný vliv“, a tvrdí, že právě takový krok by mohl urychlit konec války. O ultimátu informovala světová média i finanční agentury. Šlo o posun od předchozího „dvoutýdenního“ termínu, po němž mělo padnout rozhodnutí o tvrdších opatřeních vůči Moskvě. 

„Jsem připraven uvalit zásadní sankce na Rusko, až všechny státy NATO přestanou kupovat ruskou ropu,“ citoval klíčovou větu amerického prezidenta server ZeroHedge.

Samotná proveditelnost takového ultimáta je však problematická hned z několika důvodů. Energetická závislost a infrastruktura ve střední Evropě nejsou ze dne na den nahraditelné. Maďarsko a Slovensko dál odebírají ropu vedenou jižní větví Družby a blokují přísnější omezení, protože jejich rafinerie nejsou schopny bez vysokých nákladů a rizika cenového šoku přejít na jiné směsi a trasy. Evropská unie navíc stále uplatňuje výjimku pro ropu z potrubí, a snaha o sjednocení všech 32 států NATO do jedné linie naráží na rozdílné výchozí podmínky jednotlivých zemí.


Citlivým tématem zůstává i ruský LNG a plyn. Data CREA z pravidelných měsíčních přehledů ukazují, že EU je nadále největším odběratelem ruského LNG a že Maďarsko a Slovensko patří mezi hlavní dovozce ruských fosilních paliv v Unii, právě kvůli potrubní ropě a plynu. To vše se odehrává v době rekordních dovozů LNG do Evropy v první polovině roku 2025, což snižuje prostor pro hladký přechod k úplnému embargu.

Trumpova logika, že obchodní cla na Čínu ve výši 50–100 % „zlomí její sevření nad Ruskem“, může mít politickou přitažlivost, ale ekonomicky je sporná. Takto vysoká tarifikace by měla rozsáhlé sekundární dopady na dodavatelské řetězce, inflaci i reálné příjmy a vyžadovala by trvalou koordinaci s Evropou, která je na čínském dovozu v řadě sektorů rovněž závislá. Analytici například z CSIS upozorňují, že samotné snížení ruských příjmů by muselo být výrazné a trvalé, aby zásadně změnilo kalkul Kremlu. Jednorázová cla bez důsledného vymáhání a kontroly obcházek by nestačila.

Energetické příjmy přitom stále tvoří páteř ruského rozpočtu. Odhady pro rok 2023 uvádějí podíl ropy a plynu na federálním rozpočtu kolem 32 % (po zhruba 42 % v roce 2022), zatímco v roce 2024 Rusko vyčlenilo přibližně třetinu všech výdajů na obranu. O to více platí, že každé embargo musí být důsledně prosazované a bez mezer, jinak peníze proudí do Moskvy oklikou.


Klíčová otázka proto nezní, zda je morálně správné zastavit dovoz ruských energií a trestat ty, kdo jej umožňují, ale jak to udělat bez destrukce evropské ekonomiky a rozbití transatlantické jednoty. Pokud Washington skutečně požaduje jednotný postup všech spojenců, musí zároveň předložit konkrétní plán přechodu, tedy financování nových směsí a tras pro středoevropské rafinerie, krátkodobé mechanismy sdílení rizik a nákladů i právně robustní systém sekundárních sankcí, který minimalizuje spory u WTO. Bez této architektury vymáhání se ultimátum jeví spíše jako politické gesto než strategie, a zároveň jako pobídka k hledání obchvatů, které jeho efekt srazí na minimum.

Bez jednotné a důsledně prosazované politiky Západu zůstanou ruské příjmy z fosilních paliv dostatečné na udržování války, byť s výkyvy v čase. Stejně jisté je však i to, že samotné tweetové ultimátum z Bedminsteru na tom nic nezmění. Pokud chce Bílý dům přivést spojence k jednotné linii, musí přestat posouvat „dvoutýdenní“ horizonty a místo toho předložit tvrdou matematiku náhrad, nákladů a kompenzací, a zároveň obstarat politickou podporu doma i v Evropě, kde se ruský plyn a LNG dál kupují, jen v jiných obchodních kabátech.