Evropa se podle ekonoma Wolfganga Münchaua ocitá ve fázi, kdy se veřejné finance a reálná ekonomika navzájem „zasekly“. Dluh roste, produktivita klesá a politická aritmetika neumožňuje provést reformy, jež by trend zlomily. Ekonom v britském deníku UnHerd přirovnává dnešní situaci ke známým krizím 70. a 80. let, ovšem s varováním, že tentokrát je strukturální problém hlubší a hůře léčitelný.
Britský precedent z roku 1976, kdy si ministr financí Denis Healey došel „s pokorou“ pro 3,9 mld. USD od MMF a prosadil kombinaci škrtů a vyšších daní, dnes podle Münchaua nepomáhá chápat jádro problému. Tehdy šlo o krizi platební bilance a nedostatek deviz. Dnešní Británie podle něj trpí mnohem horším fenoménem: dlouhodobě slabou produktivitou a modelem „pozdně-kapitalistické rentiérské ekonomiky“. A co je horší, chybí politická většina, která by uměla destruktivní dynamiku zadlužení a růstu zlomit.
Stejně nelichotivé je srovnání s Francií po roce 1982. Tehdy Jacques Delors prosadil „operaci bez anestetika“ a srovnal hospodářství s Německem, čímž vytvořil podmínky pro delší období stability. Dnes je však politická situace odlišná. Podle Münchaua například François Bayrou připomíná, že mladí lidé budou muset splácet dluh, který vznikl „pro pohodlí politických stran a boomerů, kteří se tváří, že je všechno v pořádku“. Jeho slova míří na rostoucí mezigenerační tenzi veřejných financí, ale na rozdíl od Delorse v osmdesátých letech dnes nikdo nemá potřebnou politickou většinu k prosazení srovnatelných reforem.
Na britské straně má Keir Starmer sice výraznou většinu, ale podle textu ne tak velkou, aby dokázal prosadit nepopulární reformy sociálního systému odpovídající rozpočtovým cílům. Proto se očekává, že na podzim přijde zvyšování daní. Krok, který by „doom loop“ zadlužení a nízkého růstu dále zrychlil, protože vyšší daně tlumí investice i spotřebu. Münchau k tomu dodává i odliv „dobrých lidí“, zejména expatů, které nová daňová politika odrazuje od setrvání v Británii.
V jádru diagnózy je produktivita. HDP může „papírově“ růst, když přibývá práce či imigrace, ale výkon na hodinu stagnuje. Extrémním příkladem je Španělsko, kde je růst HDP silný, nicméně především zásluhou masové imigrace. A výsledek? Země „bohatne“ v agregátu, zatímco životní úroveň lidí se neposouvá. Do klubu nízké produktivity podle Münchaua patří Itálie, Francie, Spojené království a nově i Německo. Proto se Evropané cítí mizerně, kdy jejich země na papíře bohatnou, oni sami ne.
Tvrdá čísla v článku ukazují, že problém není jen o velikosti dluhu, ale o jeho interakci s růstem produktivity a s náklady obsluhy. Uvádí se, že dluh k HDP dosahuje v Británii 95,6 %, ve Francii 113 % a v USA 124 %. Německo je sice níže, ale jeho budoucí závazky sociálního státu rychle bobtnají. To vše na pozadí „sekulární stagnace“ produktivity, která postihla většinu vyspělých ekonomik.
Münchau navíc oprašuje slavný a kontroverzní text Carmen Reinhartové a Kennetha Rogoffa Growth in a Time of Debt (2010), podle nějž ekonomiky s dluhem nad 90 % HDP vykazují slabší výkonnost. Připomíná, že původní výpočty měly chyby a sklidily právem kritiku, ale „toxickou interakci“ vysokého dluhu a nízkého růstu považuje za reálný jev, který se v čase spíše potvrzuje.
Z toho plyne i nejostřejší varování Wolfganga Münchaua, které vystihuje tato krátká věta: „Z dluhového problému vedou jen tři cesty: úspory, růst a bankrot.“ Vzápětí ekonom dodává, že spoléhat na inflaci nedává smysl, protože si investoři vyžádají vyšší úroky a vláda se ocitne ve stejné pasti.
Kritický pohled je nasnadě. Münchauova diagnóza je přesvědčivá v popisu politické aritmetiky a strukturálních slabin a zvlášť tam, kde připomíná, že evropský model prosperity z éry finanční globalizace (1985–2008) skončil s krizí a produktivita od té doby stagnuje. Oprávněné je i varování, že zvyšování daní ve vysoce zdaněných ekonomikách má rychlejší „negativní multiplikátor“ než v zemích s nízkou zátěží, neboť brzdí investice, přesouvá aktivity mimo oficiální ekonomiku a posílá kvalifikované lidi za hranice. To však zároveň neznamená, že jakékoli zvýšení daní nutně sníží růst, protože rozhoduje jejich struktura, průběžné kompenzace a kvalita státních výdajů.
Kontroverzní je i opětovné odvolání na Reinhartovou–Rogoffa. Jejich práce byla nejen kritizována za metodické chyby, ale i za přeceňování univerzální hranice 90 % HDP. Dnes je odborný konsenzus opatrnější. Vysoký dluh bývá spojován s nižším růstem, ale kauzalita je oboustranná a závisí na demografii, úrokových sazbách, kvalitě institucí i struktuře dluhu. Přesto Münchau správně připomíná jednoduchou politickou pravdu: čím vyšší je poměr dluhu a čím slabší je produktivita, tím menší je manévrovací prostor pro vládu a tím více bolí každé další zvýšení daní.
Za pozornost stojí i autorova americká odbočka. Spojené státy zatím unikají evropské pasti „vysoký dluh + nízká produktivita“, protože jejich výkonovost je stále vyšší než v Evropě. Münchau však varuje, že kombinace expanzivní fiskální politiky a nových daňových plánů může trend zvrátit, a paradoxně by se tak Amerika mohla přiblížit evropské dynamice slabého růstu a dluhové zátěže. Pointa není v tom, kdo vládne, ale v tom, zda se podaří udržet produktivitu na trajektorii, která přeroste náklady dluhu.
Co z toho plyne pro Evropu? Nestačí „udělat rozpočet“. Je potřeba zrychlit produktivitu v sektorech, jež zajišťují škálovatelný růst mezd i přidané hodnoty. To znamená přenastavit regulace a daně tak, aby odměňovaly investice do technologií, lidského kapitálu a podnikání namísto immobilního rentiérství. Bez tohoto obratu budou i dobře míněná zvýšení daní sloužit jen k tomu, aby se pomaleji točilo kolo, které se ale pořád točí špatným směrem.
(Beneš, UnHerd.com, obr.: aiko)
