Technologický svět dnes hovoří o umělé inteligenci téměř náboženským jazykem. Politici, investoři i manažeři největších korporací opakují, že stojíme na prahu nové éry lidských dějin. Umělá inteligence má údajně zvýšit produktivitu, odstranit nemoc, vyřešit klimatickou krizi, optimalizovat dopravu, zemědělství i vzdělávání. Zní to velkolepě. Přesto je na místě jednoduchá otázka: kde jsou výsledky?
Právě tuto otázku otevírá rozsáhlá analýza publikovaná na serveru Naked Capitalism, která upozorňuje, že současná debata kolem umělé inteligence stojí na předpokladu, že každá technologická změna automaticky představuje pokrok. Tento předpoklad však není ani historicky, ani sociologicky samozřejmý.
Zatímco technologické firmy slibují budoucí zázraky, svět čelí problémům, které jsou velmi konkrétní a současné. Chudoba, rostoucí sociální nerovnost, nedostatek potravin v některých regionech, ekologické problémy či ozbrojené konflikty nezmizely. Naopak v řadě oblastí se dá hovořit o jejich prohlubování.
Největší paradox spočívá v tom, že do budování infrastruktury pro umělou inteligenci proudí astronomické částky. Soukromé investice do AI dosáhly mezi lety 2013 až 2025 podle citovaných údajů více než 750 miliard dolarů. Samotný rok 2025 představoval investice přesahující 580 miliard dolarů. Pro rok 2026 se očekávají výdaje přes 2,5 bilionu dolarů.
Přitom některé studie uvádějí, že výrazně nižší částky by mohly pomoci odstranit většinu extrémní chudoby na planetě. Jinými slovy, lidstvo dnes utrácí biliony za technologii, která možná jednou pomůže řešit globální problémy, zatímco prostředky na řešení těchto problémů již existují.
Nová zbrojní soutěž digitálního věku
Za současnou horečkou kolem umělé inteligence se skrývá ještě jiný motiv. Není jím pouze technologický optimismus, ale také geopolitická soutěž.
Spojené státy, Čína, Evropská unie i další mocnosti otevřeně deklarují, že kdo ovládne umělou inteligenci, získá rozhodující ekonomickou a vojenskou výhodu. Vzniká tak situace připomínající jaderné závody studené války. Nikdo si není jistý výsledkem, ale nikdo si zároveň netroufá zůstat stranou.
Americký technologický kritik L. M. Sacasas tento stav označuje pojmem „Borg Complex“. Podle něj nejde o spontánní přijetí technologie, ale o pečlivě vytvářený pocit nevyhnutelnosti. Společnost je přesvědčována, že nemá jinou možnost než technologii přijmout, protože všichni ostatní ji přijímají také.
Tato logika vytváří klasické dilema vězně. Každý aktér si uvědomuje rizika, ale zároveň se obává, že pokud nebude investovat, získá konkurence náskok. Výsledkem je spirála investic, která se sama živí.
V tomto prostředí se navíc stále častěji objevují obavy z rozšiřování digitálního dohledu. Umělá inteligence totiž není pouze nástrojem pro generování textů nebo obrázků. Je také mimořádně účinným prostředkem pro sledování, analýzu a vyhodnocování lidského chování. Ve spojení s digitálními měnami centrálních bank, rozsáhlými databázemi a systémy biometrické identifikace vzniká infrastruktura, která by ještě před několika desetiletími působila jako science fiction.
Právě zde se objevuje otázka, zda se skutečně jedná o technologii sloužící člověku, nebo spíše o nástroj umožňující efektivnější správu a kontrolu společnosti.
Pokrok není totéž co změna
Možná nejzajímavější část celé debaty však nesouvisí s technologií samotnou. Týká se našeho chápání dějin. Moderní západní společnost často předpokládá, že historie směřuje jedním směrem a že každá další etapa představuje zlepšení oproti předchozí. Historikové a antropologové však na podobné zjednodušení upozorňují již dlouhou dobu.
David Graeber a David Wengrow ve své známé knize The Dawn of Everything ukazují, že lidské společnosti v minulosti experimentovaly s velmi různými formami organizace. Neexistovala jedna univerzální cesta vývoje.
Příkladem mohou být původní obyvatelé Severní Ameriky, jejichž politické systémy byly podle autorů v mnoha ohledech stejně propracované jako systémy evropských kolonizátorů. Lišily se však v základních hodnotách. Některé indiánské společnosti považovaly podřízení jednotlivce centralizované autoritě za nepřijatelné.
Podobně by římský senátor z období republiky pravděpodobně považoval středověkou Evropu za úpadek, nikoliv za pokrok. Pro člověka žijícího v Osmanské říši sedmnáctého století by zase dnešní Istanbul představoval zcela cizí svět.
Z historického pohledu tedy nelze automaticky tvrdit, že každá změna znamená zlepšení. Společnosti se neustále přizpůsobují novým podmínkám, ale hodnocení těchto změn závisí na hodnotách a cílech lidí, kteří je posuzují.
Právě zde leží největší slabina současné debaty o umělé inteligenci. Zastánci technologie často předpokládají, že její rozvoj automaticky znamená společenský pokrok. Ve skutečnosti však zatím neexistují přesvědčivé důkazy, že by dnešní systémy umělé inteligence vedly ke spravedlivější společnosti, menší nerovnosti nebo lepšímu stavu životního prostředí.
Naopak přibývá indicií, že současný model vývoje posiluje koncentraci ekonomické moci, zvyšuje spotřebu energie, prohlubuje digitální dohled a vytváří nové formy závislosti na technologických korporacích.
Možná proto stojí za úvahu, zda největší otázkou budoucnosti není, jak rychle dokážeme vyvinout stále dokonalejší algoritmy. Možná je důležitější otázka, jakou společnost vlastně chceme budovat. A zda odpověď na tuto otázku neleží spíše v porozumění minulosti než v bezvýhradné víře v technologickou budoucnost.
(Beneš, prvnizpravy.cz, foto: zai)
Zdroj: https://www.nakedcapitalism.com/2026/06/is-artificial-intelligence-social-evolution-and-progress.html
