V dějinách medicíny existují příběhy, které působí spíše jako gotický román než jako skutečná historie vědy. Jedním z nich je osud francouzsko kanadského lovce kožešin Alexise St. Martina, muže, který po výstřelu z mušketové pušky přežil s trvale otevřeným žaludkem. To, co dnes zní jako bizarní legenda z internetu, se však skutečně odehrálo a změnilo moderní medicínu více, než si většina lidí uvědomuje.

Rok 1822. Na ostrově Mackinac v oblasti dnešního amerického státu Michigan pracoval tehdy dvacetiletý Alexis St. Martin v obchodní stanici společnosti American Fur Company. Během nešťastné nehody došlo k výstřelu z mušketové pušky téměř z bezprostřední blízkosti. Nálož roztrhala mladému muži žebra, poškodila plíce a prorazila otvor přímo do žaludku. Svědci tehdy předpokládali, že zemře během několika minut.

Na místě však zasáhl vojenský chirurg William Beaumont, který se rozhodl provést tehdy téměř nemožný zákrok. Proti všem očekáváním se pacient uzdravil. Jenže ne úplně. Okraje žaludku srostly s pokožkou a vytvořily trvalý otvor do trávicí soustavy. Doslova živé okno do lidského těla.

Dnes by podobný stav byl okamžitě chirurgicky řešen, ale začátek devatenáctého století byl dobou, kdy lékaři o trávení věděli překvapivě málo. Mnozí se ještě přeli, zda žaludek potravu pouze mechanicky rozmělňuje nebo zda obsahuje nějaké chemické látky. Beaumont si velmi rychle uvědomil, že před sebou má unikátní příležitost, která se možná už nikdy nebude opakovat.


Právě díky těmto pokusům Beaumont poprvé přesvědčivě doložil, že trávení není jen mechanický proces, ale chemická reakce způsobená žaludeční kyselinou. Identifikoval zásadní význam kyseliny chlorovodíkové a položil základy moderní fyziologie trávení. Vědecké práce, které publikoval v roce 1833 pod názvem Experiments and Observations on the Gastric Juice and the Physiology of Digestion, se dodnes objevují v dějinách medicíny jako jeden z klíčových okamžiků gastroenterologie.

Jenže za tímto triumfem vědy se skrývá mnohem temnější lidský příběh. Alexis St. Martin totiž o roli laboratorního objektu vůbec nestál. Beaumont jej zaměstnával jako sluhu a dělníka, aby si zajistil pokračování experimentů. St. Martin opakovaně utíkal, vracel se do Kanady a snažil se začít normální život s rodinou. Beaumont ho znovu vyhledával a přesvědčoval k návratu. V některých historických interpretacích se dokonce objevuje otázka, zda tehdejší vztah mezi oběma muži nepřipomínal spíše formu závislosti než dobrovolnou spolupráci.

Moderní historici medicíny dnes upozorňují, že slavné experimenty zároveň odrážely drsnou mentalitu devatenáctého století, kdy se hranice mezi lékařským výzkumem a zneužíváním pacientů pohybovala velmi nejasně. Neexistoval informovaný souhlas v dnešním smyslu slova ani ochrana práv pacientů. Člověk z nižších společenských vrstev se mohl snadno stát objektem výzkumu, pokud z toho měla věda prospěch.

Přesto nelze význam Beaumontových objevů popřít. Díky nim lékaři pochopili, že emoce, stres nebo horečka ovlivňují trávení. Ukázalo se také, že různé potraviny se rozkládají odlišnou rychlostí. Maso se trávilo jinak než zelenina a alkohol měnil činnost žaludku výrazněji, než si tehdejší medicína myslela. Dnes to zní samozřejmě, ale v první polovině devatenáctého století šlo o převratné poznatky.


Jeho rodina pak učinila ještě jeden mimořádný krok. Obávala se, že lékaři budou chtít tělo exhumovat a pokračovat ve výzkumu i po smrti. Tělo proto nechala několik dní rozkládat na slunci a následně jej pohřbila hluboko pod vrstvou kamenů, aby zabránila případnému vyzvednutí.

Celý příběh dnes působí jako podivná směs vědeckého pokroku, lidského utrpení a posedlosti poznáním. Moderní medicína díky Alexisi St. Martinovi získala základní znalosti o fungování trávení, ale zároveň jeho osud připomíná, že věda bez etických hranic může velmi snadno zapomenout, že za každým objevem stojí skutečný člověk z masa a kostí.



Zdroj: https://www.britannica.com/biography/William-Beaumont