Ve světě se rozhořela další geopolitická lavina. Tentokrát se však netočí kolem ropy, zbraní ani plynu, ale zlata. Německo a Itálie, dvě z největších ekonomik eurozóny, čelí stupňujícímu se tlaku na okamžitou repatriaci svých zlatých rezerv, které jsou dlouhodobě uloženy ve Federální rezervní bance v New Yorku.
Podle informací, které zveřejnil britský deník Financial Times, se jedná o zlatý poklad v hodnotě přesahující 245 miliard dolarů. Podnětem k rozvíření této kauzy jsou zejména politické otřesy ve Spojených státech, které vyvolal návrat Donalda Trumpa do prezidentského úřadu a jeho opakované útoky na nezávislost centrální banky.
„Trumpovy útoky na Fed a rostoucí geopolitická rizika znovu zažehly veřejnou debatu o návratu zlata do Evropy,“ zaznívá z Financial Times jasné varování.
V mnoha evropských politických kruzích, a především v opozici, sílí obavy, že v případě hlubšího mezinárodního konfliktu nebo ekonomického kolapsu by Spojené státy americké mohly zadržet cizí rezervy jako prostředek tlaku. Tento scénář se nezdá zcela absurdní. USA už v minulosti použily zmrazení zahraničních aktiv jako nástroj sankcí, například vůči Rusku, Venezuele či Íránu. Nyní si Evropané kladou otázku: může být naše zlato další na řadě?
Téma se rozšířilo i na sociálních sítích, kde si uživatelé pokládají sugestivní otázky jako „Proč bychom měli věřit, že USA nevyužijí naše zlato jako páku?“ nebo „Co když nám ho prostě jednoho dne nevrátí?“ Uživatel @onlydjole na platformě X trefně napsal: „Evropa musí konečně pochopit, že své klíčové bohatství nesmí nechávat na cizím kontinentu. Zlato má být doma!“
Z historického hlediska je důvod americké úschovy pochopitelný. Po druhé světové válce se New York stal bezpečným přístavem pro centrální banky, které chtěly ochránit své rezervy před sovětskou hrozbou nebo domácím převratem. V 70. letech, během krize brettonwoodského systému, se však důvěra v dolar začala drolit a někteří státníci požadovali návrat svých rezerv. Nejznámější byl Charles de Gaulle, který nechal zlato Francie převézt domů.
Německo částečně obnovilo tento přístup po roce 2013, kdy v důsledku tlaku veřejnosti Bundesbanka postupně přivezla zpět část svých zásob z Paříže a New Yorku, ale významná část stále zůstává za oceánem. Itálie, která drží třetí největší zlaté rezervy na světě, zůstává opatrnější, ale pod vnitropolitickým tlakem může být i její postoj přehodnocen. Odborníci varují, že logistika takové operace není vůbec jednoduchá. Přesun stovek tun zlata přes Atlantik by vyžadoval maximální bezpečnost, pojištění a nákladné operace, protože zde nejde jen o letadla nebo lodě, ale také o politická rizika a možné spekulace na trzích.
Psali jsme:
Obava, že by USA mohly zlato „zadržet“, byla dříve považována za konspirační scénář. Dnes už ji však veřejně připouštějí i renomovaní analytici a bankéři. A právě to je důvod, proč se opět rozbíhá debata o zlatě. A tentokrát už ne v zákulisí centrálních bank, ale v novinových titulcích a na předvolebních billboardech. Jde nejen o peníze, ale především o symbol suverenity. Zlato doma znamená nezávislost. Zlato v New Yorku znamená důvěru - a té má dnes Evropa čím dál méně.
Je tedy zcela reálné, že v příštích měsících začneme sledovat nejen prohlášení politiků, ale i konkrétní kroky k přesunu zlatých rezerv. A jestli se to stane, může to být první skutečný symbolický zlom v odklonu Evropy od amerického finančního vlivu od konce druhé světové války. Dnes už nejde o obchodní spory ani celní tarify. Dnes jde o zlato. A s ním i o budoucnost důvěry mezi kontinenty.
(Beneš, Financial Times, foto: zai)
