Wu Zetian, známá také jako Wu Zhao (624–705), je jedinou ženou, která v čínských dějinách vládla jako plnoprávný „císař“ vlastním jménem. Její cesta od dívky v harému k zakladatelce krátké dynastie Zhou (690–705) a zpět k obnově Tchangů je příběhem bezprecedentní ambice, politického génia i krutosti, která vyvolává debaty dodnes.
Do paláce vstoupila ve čtrnácti letech jako konkubína císaře Tchaj-cunga (Taizong). Po jeho smrti byla podle zvyku odvedena do buddhistického kláštera, odkud ji nový vládce Kao-cung (Gaozong) přivedl zpět. Brzy ovládla dvorské mocenské poměry, odstranila své rivalky, roku 655 se stala císařovnou a v následujících letech fakticky vládla za často churavějícího manžela. O jejím údajném zinscenování smrti vlastního dítěte, aby diskreditovala císařovnu Wang, prameny mluví rozporuplně. Moderní historiografie varuje před senzacechtivými líčeními.
Po smrti císaře Gaozonga v roce 683 převzala Wu Zetian moc jako císařovna vdova a regentka. V říjnu 690 učinila bezprecedentní krok, změnila název říše na Zhou, sama usedla na trůn s titulem huangdi v mužské podobě a přijala pro své jméno nový znak 曌 („záře nad prázdnotou“). Tento akt byl součástí promyšlené symbolické politiky, která měla legitimizovat vládu ženy v prostředí, kde konfuciánská tradice ženám vládnout nepřála. Přijetím titulu huangdi dala jasně najevo, že nestojí pouze po boku císaře jako manželka či vdova, ale že je skutečným vladařem stojícím na vrcholu říše, rovnocenným mužským panovníkům.
Legitimitu opřela i o buddhismus. Dvorská propaganda pracovala s proroctvími z „Sútry velkého oblaku“ (Dayun jing) a s představou, že panovnice je vtělením božské ochránkyně. Tento „sakrální rámec“ vlády pomáhal překlenout patriarchální normy a zároveň ji spojoval s okázalými rituály a stavbou chrámů, zejména po přesunu dvora do Luoyangu.
Tvrdé jádro její moci tvořil promyšlený bezpečnostní aparát. Síť udavačů a obávaná tajná policie pod vedením vyšetřovatelů, jako byli Lai Jun-čen a Čou Sing (Zhou Xing), pronásledovala oponenty, organizovala vykonstruované procesy a používala kruté metody. K proslulým patří příběh „pozvi pána do kotle“, kdy Lai přiměl rivala, aby sám popsal mučicí postup a posléze ho donutil „vstoupit do kotle“. Teror byl reálný, i když konkrétní počty obětí nelze doložit. Tradiční kroniky i pozdější literatura mají tendenci přehánět a démonizovat.
Příběhy o „vyhlazení tří tisíc rodin“ patří do této šedé zóny: prameny popisují rozsáhlé čistky zejména proti severozápadním aristokratům a učencům, avšak spolehlivé kvantifikace chybějí. Moderní autoři proto varují před mechanickým přejímáním okrouhlých číslic a „černobílého“ obrazu vládkyně. Jisté je, že rok 697 znamenal vrchol masových degradací, vyhnanství a poprav, ale také systematický nástup „nových mužů“ bez vazeb na staré rody.
Současně jde ovšem o jednu z nejefektivnějších vládců své doby. Wu Zetian zásadně posílila systém úřednických zkoušek a otevřela jej širším vrstvám vzdělanců, čímž oslabila moc rodové aristokracie a podpořila nástup byrokracie založené na zásluhách. Tento posun, klíčový pro dlouhodobou stabilitu říše, vyzdvihují i střízliví encyklopedičtí autoři. Ekonomika byla spravována s důrazem na rovnost polností a pravidelné sčítání, což posilovalo samostatné rolnictvo.
Dvorské intriky nikdy neutichly. V posledních letech vlády se panovnice opírala mimo jiné o své favority, bratry Čang I-č’a a Čang Čchang-cunga (Zhang Yizhi, Zhang Changzong). Jejich bleskový vzestup dráždil džentry i staré kádry a stal se záminkou i katalyzátorem pro palácový převrat. Dne 20. února 705 skupina vysokých hodnostářů s podporou generálů bratry popravila a nemocnou císařovnu donutila předat moc synovi Čung-cungovi, čímž bylo období Zhou ukončeno a dynastie Tchang obnovena. Wu Zetian zemřela téhož roku v Luoyangu ve věku osmdesáti jedna let.
Démonizace Wu Zetian je sama o sobě historickým tématem. Už rané texty ji líčí jako „se srdcem hada a povahou vlka“, přičemž vypočítávají údajné vraždy příbuzných a zločiny proti „řádu nebe“. Takové obrazy však odrážejí nejen reálný strach z její brutalitiy, ale i genderové předsudky a ideologický odpor vůči ženě na trůnu. Střízlivý pohled drží v napětí dvě pravdy: bezohledné čistky a politickou policii a zároveň modernizační kroky, které proměnily sociální skladbu elity a přispěly k síle říše.
Když se ohlédneme za půlstoletím její moci, nelze ji vměstnat do jedné nálepky. Byla reformátorkou i tyrankou, patronkou buddhismu i cynickou hráčkou, která uměla využít víry k legitimizaci vlády. O její éře rozhodují výsledky: zcentralizovaný stát, mocná byrokracie, kulturní rozkvět a zároveň paměť strachu, kterou v Číně zanechala. A právě v této ambivalenci spočívá důvod, proč zůstává jednou z nejdiskutovanějších vládců světových dějin.
(mia, prvnizpravy.cz, foto: zai)
